Zobrazují se příspěvky se štítkemÚvahy a zastavení. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemÚvahy a zastavení. Zobrazit všechny příspěvky

sobota 4. dubna 2026

Jistota vs. Naděje



 /publikováno v Katolických novinách dne 22. 2. 2026/



O Popeleční středě vpluli jsme… Byli jsme vpluti do postního období. Táhlé období pokání, smiřování, sebeomezování, na jehož startu si posypeme hlavu popelem pro Boha a v jehož finále Boha sejme o Velkém pátku parta pletichářských šmejdů. Přesně těch samých, před nimiž jsme si byli jisti Boží ochranou. Copak nás před maršem nejistoty ani Všemohoucí neskryje?

Když jsme u nejistoty, pootvírám šuplík osobních lekcí: zažil jsem kdysi pracoviště, které vykazovalo znaky až železné jistoty. Ráno co ráno jsem vstával, plnil úkoly nižšího nadřízeného. Měsíc co měsíc mi chodila výplata. Průběžně mě vyšší nadřízený ubezpečoval, že „práce je dost“. No a uprostřed vší té deklarovaně značné jistotnosti jsem si převzal zprávu o zániku svého tak železně jistého pracovního místa z důvodu nadbytečnosti.

Šok a vztek…

Však když vzrušení po určitém (vydatnějším) čase jalo se poznenáhlu opadat, dospěl jsem k názoru, že vztah mezi jistým a nejistým na tomto světě se podobá vztahu mezi kulisami a pódiem v divadle. Kulisy jsou vždy dočasné, jakkoliv robustní se někdy zdají. Pódium ve své holé, syrové formě zůstává. Kdo to chce vydržet, měl by se rozpomenout, že jeviště bez ohledu na svou proměnlivost, nestálost, nehostinnost nepředstavuje více než součást divadla. A divadlo jednou skončí. Každé divadlo jednou skončí. Zatáhne se opona. A diváci i herci se vrátí domů.

Tak nějak rozumím naději: jako té, co je. A tak nějak rozumím jistotě: jako té, co není.

Tím neshazuji význam snah svých sester a bratří jistotu „made in the world“ hledat. Mám za nezadatelné právo kteréhokoliv člověka se ztratit. A v kterémkoliv nalezení větřím dar, proto nenárokovatelný, proto milostivý.

úterý 24. února 2026

Stopa

/Katolické noviny uveřejnily dne 27. 2. 2025/


Věnováno padlým, raněným i zoufalým ukrajinského boje za evropskou svobodu. Inspirováno obrazem od Pavlíny Viktorie Forest





Stopa po stopě
v porušených konturách
navyklých sutin.

Kde je Boží syn?
V průrvách lidských u stolů
štědrovečerních.

Stopu po stopě
mír falešný poskládá
svět k smrti pravý.

Kdo je Boží syn?
Zpod objektivní zkázy
nepatrný květ.

(V ústrety kalnům
nejvlastnějším nám z živlů
zbývá leda jas.)

sobota 21. února 2026

O život v Íránu

 /vyšlo dne 14. ledna 2026 v Konzervativních novinách/




O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.


V Hradci před poštou svěřoval se pan podnikatel:

„Do zastupitelstva víckrát nepáchnu. Na člověka míří moc pozornosti.“

A přitom mu do zad nemíří moc pušky.


O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.


V Praze na Hlaváku špital ajznboňák:

„Za komunistů měl člověk pokoj.“

A přitom ho od tabule štědrovečerní nevleče policie tajná.


O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.


V Budějovicích u trafiky si ulevovaly úřednice:

„Volit už nepůjdu. Copak si dnes vybereš?“

A přitom ve volbách proti sobě kandiduje dvacet šest stran, hnutí nebo koalic.


O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.


V Plzni v kavárně se ke mně přitočil důchodce:

„Názory si nechávám pro sebe. A neděje se mi už nic.“

A přitom ještě něco.


O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.


V Nepomuku kolem výčepu mi sám štamgast prozradil:

„Naučil jsem se tvářit tak, aby nikdo nevěděl, co si myslím.“

A přitom to nikoho nezajímá.


O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.

A přitom mrtví ⁠⁠⁠– jsme my.

úterý 23. prosince 2025

Proč je Vesničko má středisková nejvánočnější film? Důvod je jasný…



/K mání na medium.seznam.cz ode dne 25. 12. 2024/








Trdlující čerti? Huhňající vodníci? Senilní karikatury králů? Kdepak! Vánoční tresť hledejme daleko od televizní pohádkové vřavy.

Ve filmu Vesničko má středisková režiséra Jiřího Menzela a scénáristy Zdeňka Svěráka z roku 1985. Nyní si řekněme proč…

„Nesmyslná“ oběť. Řidič pan Pávek má se svým závozníkem (dobráckým, leč mentálně postiženým Otíkem) kříž. Spíš mu je ke škodě než k užitku. A tu se naskytne příležitost: řediteli pražského podniku padl do oka Otíkův venkovský domek. Nabídne (naivnímu) Otíkovi byt v hlavním městě, nádavkem pozici ve své firmě. Stačí „maličkost“: Otík na ředitele přepíše chalupu. Zbývají poslední formality. Otík se dokonce již přestěhoval na sídliště. A Pávek? Ten si proti vší pozemské pravděpodobnosti pro Otíka dojede i s „vejtřaskou“, aby ho vzal zpátky domů. Do místa, které Otík zná a kde Pávek může 24/7 asistovat Otíkovu andělu strážnému.

Z hlediska racionálního zájmu Pávek páchá megablbost: co do pohody (profesní, finanční, zdravotní etc.) mu záchrana Otíka natropí starosti, bolest. Otík ani hloubku Pávkovy oběti není s to (kvůli mentálním limitům) docenit. Kdyby se však Pávek k bláznovství nerozhoupal, Otík by se v anonymní metropoli usoužil. Pávek odložil kříž malý: vynucený, snímatelný. A bere na sebe Kříž velký: svobodný, nevratný.

Kdyby se o Vánocích Bůh bláznivě nenarodil lidem mezi lidmi… Kdyby svou bláznivou oběť za ně nekorunoval o Velikonocích bláznovstvím nejvyšším (bláznovstvím Kříže)… Přece víte. Víte? Víme?

Šťastné a veselé!

středa 30. dubna 2025

Česko 2025: Snové úniky místo politiky?

/vyšlo dnes na medium.seznam.cz/


Myšlení a hovory lidí jsou dnes jak tenisáky vržené do kumbálu: někam se odrazí, ale čím dál tím marnější přijít na to kam.
Přízrak „vykostění“ Ukrajiny zákulisní dohodou USA a Ruska odbrzdil v nejedné české duši popírání: popírání konce starých časů, které ještě včera byly přitom tak nové.

Základním projevem úniku před smutkem z nastávajícího bývá úprk do snů. Jako by se zapomnělo, že druhem snu je noční můra…

„Sen o Rusku, co chrání tradiční západní hodnoty.“ Ruská věrchuška nesnáší Západ, protože je Západ. A rozdíl mezi Západem svatého Tomáše Akvinského a Západem sira Eltona Johna dlí pod prahem jejích rozlišovacích schopností a nad stropem její imanentní arogance.

„Sen o přeměně Evropské unie na spolek suverénních států bez veškeré bruselské byrokracie.“ Praktický přínos EU životní úrovni českých občanů a prosperitě českých firem je v přístupu na společný evropský trh. Společný trh ovšem vyžaduje společná pravidla. A společná pravidla vyžadují společné instituce. Všechno ostatní jsou PR koše pro sklizeň lajků.

„Sen o neutrální a zároveň vlivné Visegrádské skupině.“ Neskousnou Poláci, bez nichž bude V4 (V3?) ve světové politice ještě titěrnějším hráčem než budějovické Dynamo ve fotbalové lize.

„Sen o českém mostu mezi Západem a Východem.“ O východozápadní přemostění jsme se pokoušeli v letech 1945-1948. A dovedlo nás to k překrvavým létům padesátým a k srpnu 1968. Ať už mosty propojí kdekoliv jakkoliv vzdálené břehy, ve finále se po nich vždycky zaručeně šlape.

„Bděte a modlete se…“ (Matouš 26,41)

Klesáte-li pod optimismem ve výtahu života, stiskněte naději.

Dobré jitro.

VP/IVP

P.S. Můj vnitřní konzervativec dává obyčejně přednost opravě věci před jejím rozflákáním.

čtvrtek 6. února 2025

Malý sloupek o Rusku a Ukrajině

 

/publikováno v Konzervativních novinách dne 4. února 2022/


Starý známý uveřejnil na Facebooku status k rusko-ukrajinským vztahům. Shrnu obsah: ve sporu Ruska s Ukrajinou má se ustoupit Rusku, páč Ukrajina vždy byla ruská a neústupností vůči Kremlu si pálíme prsty, když mohla být pohoda.

Vzhledem k četnosti, se kterou obdobné formulace ojíňují „internety“ posledních týdnů (Proč asi?), dovolím si odpovědět paušálně, a to tímto sloupkem a v bodech:

1. HISTORIA MAGISTRA VITAE. Největší město západní Ukrajiny nese jméno Lvov. Založeno bylo ve 13. století. A pod něco jako nejepičí ruský vliv připadlo až s druhou světovou válkou. To už mnohem (mnohem, mnohem, věru mnohem…) pádnější historický nárok mohou vznést Maďaři na město Kassa, dnes zvané Košice.

2. VŠEHO S MÍROU – I HISTORIE. Donbas s Krymem v minulosti patřily k Ruskému impériu. No a? Horní i Dolní Lužice patřily k Českému království. No a? Alsasko-Lotrinsko Německu. No a? Alžírsko Francii. No a? Leckterý stát zahrnoval území, jež aktuálně zahrnuje jiný stát. Pakliže za spravedlivý důvod k válce shledáme vzpomínky na minulost, otevřeme Pandořinu skříňku. Z ní se na všechny světové strany rozletí „válka všech proti všem“. Ta neskončí. Teda skončí – v posledním výkřiku posledního člověka.

3. PRÁVO, BUĎ ZDRÁVO. Jako záchranu před tobogánem historizujících citečků ústících do bazénku apokalypsy vynalezl Homo sapiens sapiens mezinárodní právo. Disciplínu suchopárnou, neromantickou, bez níž by ti, drahý čtenáři, byl odepřen klid při popíjení kávy a současné konzumaci tohoto vpravdě bravurního opusu. Mezinárodní právo si vystačí s neinvenčním uznáním státu v jeho hranicích. Rusko existenci suverénní Ukrajiny uznalo Bělověžskou dohodou z prosince 1991. Uznání oficiálních hranic Ukrajiny Rusko stvrdilo podpisem Budapešťského memoranda opět z prosince, tentokrát roku 1994. Ruskem uznaná ukrajinská státní hranice pojímala a pojímá oblasti Donbasu i Krymu. Jak prosté, milý Vladimire Vladimiroviči…

4. KAPITULACE HORŠÍ PORÁŽKY. V oboru psychopatologie jsem se nehabilitoval. Přesto jsem se zásadnímu o agresorech přiučil. Kapitulace nepodporuje jejich ohleduplnost, nýbrž dravčí instinkty. Z rostoucích ústupků roste agresorův apetit a, bohužel, také síla.

čtvrtek 19. prosince 2024

Humorem proti méněcennosti

/inspirováno kresleným vtipem Pavla Kantorka/




Až ti bude úplně nejhůř, vzpomeň si, že tam nahoře je někdo tuze mocný, pro koho nikdy nepřestaneš existovat. Už staří Mayové mu v transu přezdívali „Účetní z elektrárny“.


dne 11. 12. 2024 vyšlo na medium.seznam.cz

sobota 30. listopadu 2024

Nesmrt v Plzni




Jak jsem na prahu Západu nepřekročil práh. Událo se.


Vycházím večer na cyklostezku v plzeňských Štruncových sadech od řeky Mže, nevidím nic. Dva, tři max. mý kroky a profrčí kolem mě cyklista-blesk… Cvočky z bundy jsem kvapně a bezděky a krátce rozcinkal výpletové paprsky kol neznámého závodníka s listopadovým soumrakem. Od srážky nás dělilo něco rekordně tenkého – štěstí. Borec se vyřítil ze tmy do tmy. Z šera do noci. Jak křehké jistoty naší existence… A téměř vše se dík staronové připomínce prazákladu v křehkosti jeví malicherné. Nejeví. Je. Je kontakt se smrtelností vichr. Vichřice rozhánějící mlžné přízraky za meze skutečného života, zpátky do skládek po utkvělostech. Po utkvělých představách, které jsou o útržcích padlých událostí. O útržcích, které domalovala (více či méně umná) zdání neboli „filmy v hlavě“. Nemáme energii, abychom se ubránili jejich projekci. A k čemu? Stačí vědět, že sedíme v kině.


Medium.seznam.cz dne 27. listopadu 2024.

pátek 29. listopadu 2024

17. listopad: Svoboda, vděčnost a otec Antonín

Oslavy sametové revoluce se svým podtónem se sunoucím se odstupem, jak se také přezdívá vyhasínání paměti, podobají zřetelněji a povážlivěji povinnému karu se švarnou kapelou. Jako bychom si na nevědomé úrovni připustili, že to, co naše svoboda větří, nebude možná znovuzrození.

No jo. Svoboda s námi toho času nezažívá „brnkačku“. A není divu. Jsme její dědicové. Pěkné, ale nic víc. Nic víc.

Potíž se zděděnou svobodou je táž co se zděděnou vilou: čím propastněji se generace uživatelů od generace zakladatelů vzdaluje, tím náročněji lze porozumět prvotní oběti. Tím ona (prvotní, iniciační, rodná) oběť „vyklízí“ scénu pro banality: banality provozu, banalitu komfortu i zla. Až se oběti a obětavost vůbec scvrknou na němý sten mrtvého jazyka v propadlišti – mimo dosah překladače. Až svoboda zkape – zas.

Je proti postupu výše řečené choroby k mání lék „po ruce“? Snad… Snad v příbězích těch, jejichž odhozenými ctižádostmi, rozšmelcovanými perspektivami i (ano, ovšem) prolitou krví drží doposud základy našeho zděděného domu při sobě.

Svoboda bez vděčnosti je jak svíčková bez piva: nevstřebatelná.

Knižní tip pro nácvik vděčnosti: Křížová cesta P. Antonína Huvara. Příběh kněze vězněného a mučeného bolševickými pochopy čtyřicátých až padesátých let, na něhož po propuštění číhala štítivá lhostejnost „vlastních“ lidí. Napsal František Fábry. Vydalo nakladatelství FLÉTNA roku 2024.



Konzervativní noviny vydaly dne 20. listopadu 2024.

středa 13. listopadu 2024

Pozor, humor!

Humor, jak venkoncem křížem krážem vidno, akorát je zpřítomnělá budoucnost…

pátek 18. října 2024

sobota 28. září 2024

Nebuď Havel – budeš Havel!

Září. Chýlíme se k podzimu s vánoční dekorací. A to slibuje v zemích Koruny české reprízovaný seriál připomínek Václava Havla: 5. 10. – narozeniny, 17. 11. – revoluce, 18. 12. – úmrtí, 29. 12. – první zvolení prezidentem.

K absurdní roztomilosti těchto dnů náleží, že je rok od roku nezastřeněji slaví lidé evokující postavy z oslavencových her.

S neuctivým patosem, s klišoidní proplkaností, jejíž předvídatelnou bombastičnost stínuje mizející povědomí o Havlově „životu a díle“.

O to snazší (a vábivější) je nově redistribuovat pomyslné havlovské korunovační klenoty (v překladu: nechat se korunovat „novým Havlem“). Stačí nalézt spolehlivého (v překladu: titánským numerem on-line závisláků stalkovaného) influencera, který v roli nového „arcibiskupa“ nového Havla korunuje. Ceremonii lze odbýt tweetem: „Ten či ta (politicky ambiciózní figura) je nový Havel.“ Čím víc srdíček, tím víc legitimita…

Jenže… Nikdo není nový Havel. Poněvadž nikdo nemůže být nový Havel. Poněvadž havlovství znamená originalitu. Osobitost a osobnost. Věrnost své štrece prachem země. A nezaměnitelnost. A nenaklonovatelnost – Václava H., sebe sama jakbysmet. Pokud se tak kupříkladu paní Kadeřábková bude snažit být paní Kadeřábkovou, načichne ideálem VH pronikavěji než všechny (ne)havlovské imitace.

Dík za tu inspiraci, Ferdinande Vaňku!



Publikováno dne 9. září 2024 v Konzervativních novinách.

neděle 1. září 2024

za Lidovými novinami

Včera vyšly (na neurčito) naposledy papírové Lidovky. Egocentrická vzpomínka a upřímná lítost. Jako by dohrálo Národní, docvičil Všesokolskej slet, domedvědařil Cirkus Berousek. Nemělo se to stát, ale mělo…☹️



středa 21. srpna 2024

SRPEN 1968


Ve zkratce: 

srpen 1968 zmasakroval duchovně celou jednu generaci. Ta se z toho (obdiv i závist zázraku znalým výjimkám) nikdy tak úplně nesebrala...


úterý 20. srpna 2024

A co s tím?

Po textu „Marnost nad mládí“ (vizte https://www.konzervativninoviny.cz/marnost-nad-mladi/) připlula reakce laskavého čtenáře. Reakce zajímavá: za příčinu patálií u trojice hrdinů (Daniel, Marie, Max) šmahem označila „staré struktury“. „Geronty“, co neschopností odejít včas otravují každodennost „nadějného mládí“. Reakce zajímavá také z důvodu, že v případu Maxe špinavou prácičku odvedli nadřízení s vejminkem v nedohlednu. Jeden z nich je Maxův vrstevník…

A co s tím? Snad pouze, že za dílčí pramen institucionálních selhání shledávám generační výměnu na vedoucích postech, kde s „omlazováním kádrů“ přibývá nápadně asociálů. Někdy přímo antisociálů… Přičítám to dvěma vlivům: 1) V mladší polovině populace se těší vyššímu zastoupení lidé bez zásadní zkušenosti s mezilidským kontaktem. V pubertě/rané dospělosti neměli partu, nerazili s kámošem na čundr ani do šenku. Často ani druha ve formativním věku bezprostředně (bez digitálního zprostředkování) nepoznali. 2) Mladou (k veslům nastupující) generaci utváří masověji než kdy dříve ovzduší poptávaného šplhounství upínající se ke statusové symbolice jako k vývojově konečné (zaručeně zaručené) teologii. Jako k bůžkům. Bůžkům náročným, protože lačným po dalších a dalších, četných a četnějších obětech – ze „stád“ zdraví, času, přátelství, rodiny, kolegiality, radosti, velkodušnosti, soucitu, svědomí… a v posledku zítřka, do nějž se nebát probudit…

A co s tím? Zůstanu u dvoubodové osnovy: 1) V rovině systémové trvat na dělbě moci s nedotknutelností svobody tisku. Není v moci funkcionáře snést lidem nebe. Je však v jeho moci vynést jim peklo, pokud si je vox populi předplatí nekritickým přísunem mimořádných kompetencí. Svoboda tisku není nic jiného než svoboda od obav při odhalování kopyt a rohů. 2) V rovině osobní nepohrdat prostým člověkem. A pochopit, že jeho nuzota peněz a hubenost známostí je šperkovnicí svobody a korunou charakteru. Jen vztah svobodných bytostí se nemusí vyplácet. Vše ostatní je buď obchod, nebo otroctví. A jak říkával můj děda: „Charakter u člověka se pozná podle toho, jak se chová k lidem, kteří pro něj nemohou nic udělat.“


Publikováno v Konzervativních novinách dne 11. srpna 2024.

středa 24. července 2024

Marnost nad mládí

Upozornění: jména jsou smyšlená. Příběhy povědomé? Podezřele povědomé? Jste je prožili. Anebo zavinili…

Danielovi je 29. Už zas se hlásil k doktorandskému studiu na alma mater. Už zas mu dorazil blahopřejný list: „Podmínky k přijetí jste splnil, ale pro veliký zájem…“ Marii taky táhne na 30. Uspěla u konkurzu. Radost natrhl telefonát z personálního: „Je nám moc líto, ale z důvodu vynucené reorganizace Vaši pozici neotevřeme.“ Pozor, happy end: trpělivost růže přináší. Pozici otevřou – pro ředitelovu neteř. To Maxovi 30 bylo. Roky asistoval soudkyni při přípravě rozsudků. No, „asistoval“…. On je psal, ona podepisovala. A s dozněním preludia týmové férovky sui generis letěl z justice v rámci „úsporných opatření“. Mohl si za to sám: nemusel soudkyni naznačovat, že pro samé smolení jejích verdiktů už fuckt musí položit vedlejšák vrby pro soudkyniny privátní starosti/vášně.

Po posledních eurovolbách si progresivistický mainstream kurýruje šok z hlasu mladého voliče pro „s pokrokem neslučitelné“ subjekty. Co za tím vězí? Dezinformace? Bytová krize? Únava klimatickou změnou? Alternativní odpověď: ho sere. Sere a sere a netušeněkrát sere to slouhovství, jaký se od něho od výchozího výkřiku až do úplnýho vyvanutí tvorstva žádá. V každý profesi, v každym zaměstnání, v každý inštituci, v každým kolektívu, na každý zpíčený adrese. Co si vzpomíná, byl „Ten, kdo je stavěn před hotovou věc“. To by bylo jeho indiánský jméno. Peřinkou počínaje. Už v klukovskejch šortkách/dívenkovskejch šatečkách byl „přece ten rozumnej“. A konce nedohlídne. Jo, bejt v týhle krajině za rozumnýho… to je jak bejt na savaně kompromis mezi lvem a hyenou: lev si sežere svoje a hyena zbytek. Zatraceně… dyť ani není komu si postěžovat. Před kým se účinně vybulet. Neboť co ho trápí a drásá a (zkrátka a zle opakovaně) sere, na to se lid vůkolní vymydlený uvědoměle těší: proplížit se (ne)vlastnim bytím s devadesátistupňovym předklonem za dýchavičnýho žvatlání „Ano, pane.“ „Rozkaz, pane.“ „Račte si ten kopanec vychutnat s větším rozběhem, pane.“

Tak si raší plevel metody národního přežití. K nežití. Poznáváte? Poznáváte se – ve smečce kolegů snášejících v bezednosti roztodivnej vrtoch korporátního chána? Proč? Za prachy? Kvůli vrozenému masochismu? Kdepak. Kvůli odkojené posedlosti úchylnou nadějí, že až přijde „jejich chvíle“ („vaše chvíle“!), slavně si (sezónu před důchodem) i oni (i s vámi!) zabuzerují. A na pechtfóglovi bez škraloupu vykonáte za dekády oficiálně shrbené rádoby úcty souhrnnou mstu. Za vše, co nespáchal. (Za vše, co spáchat nemohl…) A až se z chudáka vyhrbí předdůchodovej kápo, vyklove si reparace bičem na nebožátku z generace, jež se sotva narodila. Ale její místo, její služební postupy jsou vzdor sebezkázonosnějšímu zemětřasu tutové: kariéra mindráka s vyhlídkou na povýšení/osobnostní rozvoj, tzn. recyklaci mindráku.


V Konzervativních novinách vyšlo dne 22. 7. 2024.

úterý 9. července 2024

Nadělení


Na 18. června připadlo 82. výročí nejepičtějšího finále českých dějin: boj parašutistů v kryptě kostela svatých Cyrila a Metoděje – proti mnohonásobné přesile, do posledního náboje. Národnímu echt hrdinství předcházela/na ně zadělala národní echt hanba – podrobením se mnichovskému diktátu o podzimu 1938. Tu s odstupem profesor profesorů Jan Patočka v explikačním pokusu „Co jsou Češi?” rámuje filozoficky:

„V kapitole o sebevědomí ve Fenomenologii ducha Hegel ukazuje, že otrok, který má své sebevědomí v pánovi, vznikne tak, že přežije a chce přežít otřes strachu před smrtí. Viděno ve velkém je to totéž, co se s námi stalo v roce 1938, nikoli cizím diktátem, nýbrž vlastním podrobením podle Benešova rozhodnutí. Slabšímu, ale obranyschopnému nelze přece nic diktovat; jeho věc, chce-li trpět a zemřít, anebo ne. Zdá se mi tedy, že Češi, tito shora osvobození sluhové, propásli příležitost dodatečně a samostatně vybojovat svoji svobodu…“

Todle je holt kumšt extrachytrejch lidí. Voni v pár řádcích trefěj to, co vostatní tušej v nepřebernym vějíři (sebe)dojetí. Tušej, ale nevyslověj. Na rozdíl vod těch borců extrachytrejch. A starej Patočka… uměl. A hotovo. A šmitec. Právě na komoru přesně v tomhlenstom tkví průser veškerejch mnichovů… že si sám sobě národ nedovolí se vobětovat pro tu ani ryze vlastní, poněvadž nejvlastnější věc. A tak zůstává, jakkoliv pozlacenym, byť libovym… inu, slouhou, kmánem, páriou… Halt, přizdisráčem vpletenym v přidělený DNA šroubovici. Jo, kdo si nechá přidělit, dostane přidělíno. Nadělíno!

Proč toto píši? Třeba kvůli šetření agentury STEM, podle něhož by dvě třetiny Čechů uvítaly rychlý konec války na Ukrajině výměnou za ztrátu ukrajinských území ve prospěch Ruska. Třeba kvůli těmhle návykovým stopám po národní… Nepoučitelnosti? Otrockosti?



Dne 25. 6. 2024  vyšlo v Konzervativních novinách.

pondělí 8. července 2024

8. 7. 2024: ruský útok na nemocnici v Kyjevě

Všem „chcimírům“: a vy byste Olomoucký, Zlínský, Moravskoslezský kraj darovali Teroristickému svazu, který by vybombardoval dětskou onkologii v Motole??

Z války, jež rozhodne o české demokracii, státnosti, povaze pro 21. století...




pátek 28. června 2024

28. 6. 1914

110 let od zavraždění budoucího českého krále a budoucí české královny v Sarajevu.

Vražda, která dezintegrovala střední Evropu.

Ta se po čase znovu integrovala – „akorát“ s odbočkou světových válek, totalitních režimů a mnoha, mnoha, přemnoha udusaného, udušeného obyčejného lidského štěstí…