Jak život plyne v křišťálově čistou či pošpiněnou řeku,
naděje zhasne a jednou vzplane v duhově zbarveném tichu.
Močály života v sobě dusí živou píseň,
kterou ze svých hlubin taví zkažeností plíseň.
Polibek. Co on nám může říci?
Cosi, jak hloupost zlobí za temné noci.
Láska, královna zimních i letních cest.
Láska. Jak lehké nechat se svést.
Peří. Bílý sníh, černá drezína.
Peří. Koho zradila, od něj jest - jako hlína.
Bělost. Je ryzost i pozlátko.
Bělost. Lásky a zloby kůzlátko.
Co stálost? Učený je klam.
Stálost. Jen na půl vybrušuje polodrahokam.
Ten, kdo stálým se zdá býti,
volá po hříchu ve svém bytí.
Klid zase zvláštní ráj.
Kdo neochutnal, mír nepoznal.
"Užij si!" zlý hlas klidnému si káže,
však dodá, dodá leč: "Leč nejsi už páže."
Ach. Jak plyne, jak se jako mořská voda houpá.
Ten, jenž jednou kolísá, podruhé vzhůru stoupá.
Ten, který naději, i smutek skýtá.
Ach. Vše ať se šeří či svítá.
