Slunovrat

/k nedožité stovce Milese Davise/

Letní slunovrat

už klepe na střechy

baru

mrákotnými drápky.

Nehouká vlak.

To natruc

mlžným ostřím

svatý mydlí

na trumpetu.

(Jsi mu zatajila,

že jerišský band

kanonizoval

„prince temnoty“

sólo.)

Letní slunovrat

není k zadržení.

„Není k zadržení

skutečný návrat,“

mrtvý učitel chrastí

děckám od škol

volného pádu.

Nestaví vlak.

To prozaická

zpoždění

nabírají poetické

Múzy.

(Znovu a znovu.)

Vyšlo v Katolických novinách dne 9. 6. 2026.

SURSUM CORDA

 /publikováno v Katolických novinách dne 5. 7. 2025/

Na slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
tvrdnul jsem v práci,
nasluhoval hodiny,
dlouhými kroky ukrajoval
galaxie
mezi kanclem
a automatem na kávu,
mezi týdnem
a víkendem,
mezi smyslem
a výplatou.

Na slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
loudavě spěchám k manželce
zkratkou
mílové chodby
pod nástupišti načas
zpožděného
Očistce.
(Snad Očistce…)

Na slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
viděl jsem přes uličku
zatraceného vagónu
zpola slepou stařenu,
jak se vzdává své
„expresní rezervace“
pro cizího
puberťáka.

Víc nespatřím.
Víc netřeba.
Víc lásky pátek
na hlaváku nevstřebá
na slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.

Presbyterium

 /Katolické noviny vydaly dne 2. 4. 2026/

/Inspirováno instalací Glasstides od Vanessy Hafenbrädl v kostele Nanebevzetí Panny Marie, Františkánská ulice, Plzeň. Festival světla a umění ve veřejném prostoru BLIK BLIK 2026./

Presbyterium

uchlácholila zeleň,

již neroztříští

barevný kontrast,

dokavaď z pigmentů svět

stvořený jest dvou:

očekávání

a zmrtvýchvstání, podél

něhož bliká cár

po róbách vděku prostých

modliteb.

Jací žijí?

Ti, kdož nezetleli?

Ti, kdož ve vzpomínkách vzpomínaných žhnou.

Jistota vs. Naděje

 /publikováno v Katolických novinách dne 22. 2. 2026/

O Popeleční středě vpluli jsme… Byli jsme vpluti do postního období. Táhlé období pokání, smiřování, sebeomezování, na jehož startu si posypeme hlavu popelem pro Boha a v jehož finále Boha sejme o Velkém pátku parta pletichářských šmejdů. Přesně těch samých, před nimiž jsme si byli jisti Boží ochranou. Copak nás před maršem nejistoty ani Všemohoucí neskryje?

Když jsme u nejistoty, pootvírám šuplík osobních lekcí: zažil jsem kdysi pracoviště, které vykazovalo znaky až železné jistoty. Ráno co ráno jsem vstával, plnil úkoly nižšího nadřízeného. Měsíc co měsíc mi chodila výplata. Průběžně mě vyšší nadřízený ubezpečoval, že „práce je dost“. No a uprostřed vší té deklarovaně značné jistotnosti jsem si převzal zprávu o zániku svého tak železně jistého pracovního místa z důvodu nadbytečnosti.

Šok a vztek…

Však když vzrušení po určitém (vydatnějším) čase jalo se poznenáhlu opadat, dospěl jsem k názoru, že vztah mezi jistým a nejistým na tomto světě se podobá vztahu mezi kulisami a pódiem v divadle. Kulisy jsou vždy dočasné, jakkoliv robustní se někdy zdají. Pódium ve své holé, syrové formě zůstává. Kdo to chce vydržet, měl by se rozpomenout, že jeviště bez ohledu na svou proměnlivost, nestálost, nehostinnost nepředstavuje více než součást divadla. A divadlo jednou skončí. Každé divadlo jednou skončí. Zatáhne se opona. A diváci i herci se vrátí domů.

Tak nějak rozumím naději: jako té, co je. A tak nějak rozumím jistotě: jako té, co není.

Tím neshazuji význam snah svých sester a bratří jistotu „made in the world“ hledat. Mám za nezadatelné právo kteréhokoliv člověka se ztratit. A v kterémkoliv nalezení větřím dar, proto nenárokovatelný, proto milostivý.

Stopa

/Katolické noviny uveřejnily dne 27. 2. 2025/

Věnováno padlým, raněným i zoufalým ukrajinského boje za evropskou svobodu. Inspirováno obrazem od Pavlíny Viktorie Forest

Stopa po stopě

v porušených konturách

navyklých sutin.

Kde je Boží syn?

V průrvách lidských u stolů

štědrovečerních.

Stopu po stopě

mír falešný poskládá

svět k smrti pravý.

Kdo je Boží syn?

Zpod objektivní zkázy

nepatrný květ.

(V ústrety kalnům

nejvlastnějším nám z živlů

zbývá leda jas.)

Na prahu doby postní 2026

 /na Popeleční středu vydaly Katolické noviny/

Na prahu doby
postní Smrtku potkal jsem
na masopustu.

Bokem od pípy
klátila se na chůdách
od střízlivosti.

Připálila si
cigaretu od sirky
vyhasnutého.

Potáhla a pak –⁠⁠⁠⁠⁠⁠
a pak se rozkulhala
s kosou a ke mně.

Napřáhla hnátu,
aby ji nabídla jak
lok utopenci.

Oč přijde mrtvý,
poví-li „ne“ na konto
konce bez konce?

A tak jsi tu TY,
abys podstupoval poušť,
abys krvácel,
abys skrz rány ráno
v ráno nám skácel.

Abys křísil, dával pít.

A tak jsme tu my
s vírou, jež je vírou, že
mezi hluchými
bude dopřáno sluchu
té odpovědi.

Na prahu doby
postní Smrtku potkal jsem
na masopustu.

A čtyřicet dnů…
A čtyřicet dnů budu
šprtat se mluvit
–⁠⁠⁠⁠⁠⁠ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠
za školou mlčky.

O život v Íránu

 /vyšlo dne 14. ledna 2026 v Konzervativních novinách/

O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.

V Hradci před poštou svěřoval se pan podnikatel:

„Do zastupitelstva víckrát nepáchnu. Na člověka míří moc pozornosti.“

A přitom mu do zad nemíří moc pušky.

O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.

V Praze na Hlaváku špital ajznboňák:

„Za komunistů měl člověk pokoj.“

A přitom ho od tabule štědrovečerní nevleče policie tajná.

O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.

V Budějovicích u trafiky si ulevovaly úřednice:

„Volit už nepůjdu. Copak si dnes vybereš?“

A přitom ve volbách proti sobě kandiduje dvacet šest stran, hnutí nebo koalic.

O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.

V Plzni v kavárně se ke mně přitočil důchodce:

„Názory si nechávám pro sebe. A neděje se mi už nic.“

A přitom ještě něco.

O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.

V Nepomuku kolem výčepu mi sám štamgast prozradil:

„Naučil jsem se tvářit tak, aby nikdo nevěděl, co si myslím.“

A přitom to nikoho nezajímá.

O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.

A přitom mrtví ⁠⁠⁠– jsme my.