/vyšlo dne 14. ledna 2026 v Konzervativních novinách/
O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.
V Hradci před poštou svěřoval se pan podnikatel:
„Do zastupitelstva víckrát nepáchnu. Na člověka míří moc pozornosti.“
A přitom mu do zad nemíří moc pušky.
O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.
V Praze na Hlaváku špital ajznboňák:
„Za komunistů měl člověk pokoj.“
A přitom ho od tabule štědrovečerní nevleče policie tajná.
O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.
V Budějovicích u trafiky si ulevovaly úřednice:
„Volit už nepůjdu. Copak si dnes vybereš?“
A přitom ve volbách proti sobě kandiduje dvacet šest stran, hnutí nebo koalic.
O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.
V Plzni v kavárně se ke mně přitočil důchodce:
„Názory si nechávám pro sebe. A neděje se mi už nic.“
A přitom ještě něco.
O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.
V Nepomuku kolem výčepu mi sám štamgast prozradil:
„Naučil jsem se tvářit tak, aby nikdo nevěděl, co si myslím.“
A přitom to nikoho nezajímá.
O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.
A přitom mrtví – jsme my.
Žádné komentáře:
Okomentovat