i tak Advent

   Když vznikala o loňském podzimu tato báseň s fotografií, měla vyjádřit člověčí pocit z tehdejší situace – nová vlna covidu, nová a nová jména nakažených i zesnulých, nejasné a vzdálené (pokud vůbec nějaké) světlo na konci tunelu. Rok pryč. Pocit je zpátky. Možná ještě silnější, poněvadž netušíme, kdy vypadne. Kdy se zas uráčí vrátit?! A to nejhorší: v rozplynutí "šerých nyní" důvěřujeme stále obtížněji, stále vzácněji, stále zjevněji v křeči. I tak začíná Advent. Jako za každého veselí. Jako za každé mizérie. S připomínkou Naděje – té tiché, té neblyštivé, pravé. Té, jejíž slunce nevyhasne, byť nás od něj zdánlivě dělí zdánlivě nerozplynutelná "šerá nyní". Požehnaný čas přeji! VP 

Šerá nyní

prošplhala se

do děr

 od

zářných

zítřků

Opatruj

 /psáno PROBOHA!/

Opatruj nás, Pane,

ať cokoliv se stane.

Ať ránem se soumrak valí.

Ať radost se v smutek halí.

Opatruj nás, Pane,
ať třeba porouchané
kolo duši neslepí.
Jen ať k Tobě trefí.

Horaschdowitz

 

Město za řekou –
místo na pohyb není
mezi nad a pod

Na obzoru kostel bílý
Z něj „Ano“ jsme si vylovili
A naše přeuspěchaná mladost
přeslýchala rým se „starost“

A ani na podzim květ nepadl

Dnes i kompost zvadl

A zima blízko, blizoučko nás

Řečmi chceš, jaro, koho zmást?

Město za řekou –

místo na pohyb není

Milosti bdí v zastavení!

Papírenský park na Slovanech

Dokud zelená hoří,
sálá naděje.
Dokud láska boří,
žár nedochvěje.

Až odejdu po svých
či tvých, spíš se zdá,
zbude zhola pro smích,
komu bere, kdo dá.

Dokud zelená hoří,
marné krůpěje.
Dokud láska tvoří,
pravda prostě je.

Až prchnem spolu,
neprozrazuj kam.
Nahoru, byť dolů.
Sem, byť tam.

psáno pro Listy Ason-klubu