Nadělení

Na 18. června připadlo 82. výročí nejepičtějšího finále českých dějin: boj parašutistů v kryptě kostela svatých Cyrila a Metoděje – proti mnohonásobné přesile, do posledního náboje. Národnímu echt hrdinství předcházela/na ně zadělala národní echt hanba – podrobením se mnichovskému diktátu o podzimu 1938. Tu s odstupem profesor profesorů Jan Patočka v explikačním pokusu „Co jsou Češi?” rámuje filozoficky:

„V kapitole o sebevědomí ve Fenomenologii ducha Hegel ukazuje, že otrok, který má své sebevědomí v pánovi, vznikne tak, že přežije a chce přežít otřes strachu před smrtí. Viděno ve velkém je to totéž, co se s námi stalo v roce 1938, nikoli cizím diktátem, nýbrž vlastním podrobením podle Benešova rozhodnutí. Slabšímu, ale obranyschopnému nelze přece nic diktovat; jeho věc, chce-li trpět a zemřít, anebo ne. Zdá se mi tedy, že Češi, tito shora osvobození sluhové, propásli příležitost dodatečně a samostatně vybojovat svoji svobodu…“

Todle je holt kumšt extrachytrejch lidí. Voni v pár řádcích trefěj to, co vostatní tušej v nepřebernym vějíři (sebe)dojetí. Tušej, ale nevyslověj. Na rozdíl vod těch borců extrachytrejch. A starej Patočka… uměl. A hotovo. A šmitec. Právě na komoru přesně v tomhlenstom tkví průser veškerejch mnichovů… že si sám sobě národ nedovolí se vobětovat pro tu ani ryze vlastní, poněvadž nejvlastnější věc. A tak zůstává, jakkoliv pozlacenym, byť libovym… inu, slouhou, kmánem, páriou… Halt, přizdisráčem vpletenym v přidělený DNA šroubovici. Jo, kdo si nechá přidělit, dostane přidělíno. Nadělíno!

Proč toto píši? Třeba kvůli šetření agentury STEM, podle něhož by dvě třetiny Čechů uvítaly rychlý konec války na Ukrajině výměnou za ztrátu ukrajinských území ve prospěch Ruska. Třeba kvůli těmhle návykovým stopám po národní… Nepoučitelnosti? Otrockosti?

Dne 25. 6. 2024  vyšlo v Konzervativních novinách.