28. 6. 1914

110 let od zavraždění budoucího českého krále a budoucí české královny v Sarajevu.

Vražda, která dezintegrovala střední Evropu.

Ta se po čase znovu integrovala – „akorát“ s odbočkou světových válek, totalitních režimů a mnoha, mnoha, přemnoha udusaného, udušeného obyčejného lidského štěstí…

Z mejch dnů

Plzeň. Třetího třetí. Vietnamská mše. Konkrétně mše svatá pro sestry a bratry vietnamský mateřštiny v kostele Nanebevzetí ve Františkánský.

Pak sem v kostele zvostal na (českou) modlitbu křížový cesty. Tam sem se po dlóuhý době potkal se známym. Pokornej a Hustej. Dělal u zásahovky, teď maká v korporátu. Nosí při sobě růženec. Uvázanej na levý straně. Říká: „Místo meče.“ Svý zážitky, poznatky, procitnutí z mezních situací shrne do věty z Písma. A pak mi to zas došlo. Zas zničehonic. Zas zevšehovšecko. Sou dva kmeny čtenářů Bible: první si čte Bibli, druhýho si čte Bible. Todle byl ten druhej. To je ten druhej! Druhej s růžencem namísto cílový pásky. Co to plácám?! Jakýpa „namísto“?! To přeci je ta páska: „K tomu, abychom milovali, máme jen dnešek.“ (sv. Terezie z Lisieux)

A modlitba je max. i min., min. i max. dnešní. A márničnatá fošna za Tě nedošeptanej Zdrávas nedovrže.

A k modlitbě přitom nespěchat. A v modlitbě trvat: „V den, kdy přestaneš spěchat, dorazíš.“ (Anthony de Mello, SJ)

Dycky Dnes!

Vítek

Vyšlo dne 7. 3. 2024 v Katolických novinách. 

 

Poradní báseň

Jedna paní Hermína

chodívala do mlýna

namlouvati mlynáře

ať jí ten mlýn odkáže

Jeden pán Marián

navštěvoval pole lán

poptati se sedláka

zda se o žních nefláká

Jedna paní Josefa

profi vdova od šéfa

radila do Afriky

vmést praktiky fyziky

Jeden pán Lucián

emeritní hrubián

radil zase Arktidě

koupit mrazák ze Čkyně

Dvě paní a dva pánové

radilky a radilové

překračují světadíly

klíny vklínit mezi klíny

ránu léčit ranami

zavodňovat tsunami

dobíjeti úhoře

odsát odér od tchoře

a ňácat, že bude ňák

což by nežvejk Eskymák

Vyšlo dne 17. 6. 2024 v Konzervativních novinách.

Dobřany: VÍT U VÍTA NA VÍTA

nastávající
se rozhostilo léto


kol svatostánku

VOSOBNÍ

 

Kdo mi na vertikálu vytýká sázku. To modlení, to dřepění, to vstávání, to klekání, to dřepění, to doufání, to … napříč vobřadama, vymetání kostelů a tak, nepobral ani to nic. Ani to nic z mýho života, ani to nic ze svýho, ani to nic ze servaný varty andělskejch. Ani to nic –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ z ničeho. Vono v mžitkách, v mrkancích mezi stupněma šera, kdy šestej pátej vytlouká jak klín (a sedmej s vosmym se rozcvičujou), co zvostává? Co skrejval vějíře příležitostí chvějící se list? Volbu. Svobodnou, leč s účastí povinnou: buď se pověsíš na Boha na nebesích (čili na Smysl, kerej nedopřeje tvýmu konci konec), nebo na trám na půdě. V zájmu vyvažující vobjektivity voboum strategiím kosmickej průnik připouštim: vobě svýho voliče vyčutnou nad trápení totiž –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ do závratný, do převratný výše. S kontrastem, patrně, nepatrnym. Jak nepatrná je ta prkotinou přestříkaná čára mezi našim tikem a věčností. A můžem tu čáru zasírat barvama, flusancem, definitivně definitivní vrstvou světaznalejch sloganů, kerý už mušej všem vodevřít kukadla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pepřákem. Nevidět zaručuje vosvícení asi, slepotu jistě.

Hlavně žádný strach.

Nepotřebuješ klid.

Stihneš pozdě pochopit

prapříčinu chvění:

bylo dřív, než není.

Dříve než klíče k době

zachřestil pokoj v Tobě.

Publikováno dne 12. 6. 2024 na FB PROBOHA!

Lech, Václav, Andrzej, Naděje

Na tento červen připadá 35. výročí voleb v ještě komunistickém Polsku, které komunistickým jimi přestalo být.

Zaválelo opoziční hnutí Solidarita (Sołidarność). Pro kapesnější představu o závratnosti triumfu: ve stočlenném polském Senátu (dosavadní) politické podzemí (pěkně po staročesku anti-establishment) shráblo 99 křesel. Psala se akorát půlka roku 1989 a v sousedním Československu bolševik nepochyboval o svém zítřku. O tom zítřku, jejž nevykupovali ani vetešníci. Každá smetánka je stejná. Každá je v ghettu. Jen ta totalitní je v ghettu totálním. A o to dechberoucnější je její (držko)pád. Vizte československý podzim 1989.

Ale zpátky k severním bráchům…

V iVysílání České televize se dá proklikat k filmu Wałęsa: člověk naděje (2013, režie Andrzej Wajda). Opus o vůdci protikomunistické opozice v Polsku. Zatímco Češi měli bezdětného umělce Václava Havla (nic proti), Poláci elektrikáře Lecha Wałęsu s osmi potomky (nic proti). Wałęsa a Havel se v tolika aspektech osobnostně lišili, avšak dvakrát se ocitli v přelomové shodě: oba projevili kurážnou umanutost, sebesoulad do krajnosti. A dále oba přispěli notně, nosně k osvobození střední Evropy. Porovnáme-li Václava a Lecha, nemůžeme nedospět k závěru, že hrdinství zná bezpočet podob, leč nejvýše jednu (hrdiny sdílenou, hrdiny zdnešňovanou, hrdiny zdnešňující) podstatu.

Zajímavosti (čti: pikošky) z filmových dějin: režiséru Wajdovi bylo v době uvedení do kin junáckých 87 let. A o tři roky později ho čekal film Mžitky (polsky Powidoki)… Svůj první „dlouhometrák“ Nezvaní hosté (v originále Pokolenie) točil Wajda roku 1954 ve svých 28 letech. Naučnému slovníku k heslu CELOŽIVOTNÍ MISTROVSTVÍ zjevně postačí přiložit Wajdův fotoportrét.

Doporučuje 12 prácheňských podivínů z 10.

Dne 10. 6. 2024 vyšlo v Konzervativních novinách.

malý sloupek o Velkém selském stavu

Víte, že české země měly indiány? Měly. Sedláky. Zatímco jiným je krajina nástrojem k „realizaci podnikatelských záměrů“, k rekreaci, kulisou přepravy z vilového bodu A do kancelářského bodu B, sedlákům dávala život. Protože byla život.

Život neomezený sedmi, osmi dekádami. Život se začátkem u prvního nádechu praděda toho, kdo zrovna vypouští kobylu na pastvu, a s pokračováním v pravnuku jeho pravnuka. V takto vnímaném životě čpí rychlé peníze stejně jako nezkaleně zářné zítřky podezřením a šílenstvím. Co má totiž cenu, cenu i smysl, trvá dlouho. Lopotně dlouho. A tak sedlák musel z dějin pryč. Znáte ty příběhy, kde se nesmiřitelní rivalové s nesmiřitelnými názory v jednom shodli? Tady poznáte další. Rivalové: komunismus a kapitalismus. Shoda: likvidace selského stavu. Torzo, jež nepožrali kolektivizátoři s rudou knížkou, dopapali agrobaroni s knížkou šekovou. Zůstali samorostlí solitéři. Poslední mohykáni na posledních „neoptimalizovaných“ polích. Ještě cca čtvrtstoletí nazpět vnášeli svůj pohled do veřejné rozpravy. Než jsme jim stáhli volume.

Neradi jsme slýchali to jejich: „Příliš půdy obětujeme betonu.“ Jejich: „Vlastnictví zavazuje.“ Jejich: „Všichni se do měst nenacpeme.“ Jejich: „Kdo se nestará o obec, nepostará se o stát.“ A konečně též jejich: „Rubáš nemá kapsy.“

Že jste nějakého sedláka, co vám paměť slouží, nepotkali? A kdy jste naposledy potkali indiána?

Vyšlo v Konzervativních novinách dne 25. 3. 2021.

ŠÉFE, SORRÁČ

Tak vytrvale budeme chránit člověka před čímkoliv inspirovaným křesťanskou vírou, až ho ochráníme docela – před člověkem.

/věnováno J. V. Myslbekovi/

Říkaj, že seš za zenitem

a nevhodnej ku potřebám doby.

A recht maj.

Nebyla nikdy

tak zbytná voběť.

Tak prdlá vodvaha.

Tak vodpadkový pohlazení.

Tak volověná bžunda.

Tak polystyrénovej kříž.

Tak ke zděšení jakýkoli vobzory. (Fčera eště volitelný.)

Šechno je jinačí.

Copa nechápeš?

Peklo přeceněný.

Překonanej Ráj.

Tak se prober.

Se prober.

Nežehnej.

Nevzkřis.

Nezacláněj

zítřek zářnej

vosamělejch svorně

nás

(nestředověkejch homunkulů)

v Tisíciletý – reklamě.

Píárku slunce,

kerý nesálá.

Spaluje.

Smajlík. Samozřejmě…

Dne 30. 5. 2024 vyšlo v Konzervativních novinách.

Kostel Jména Panny Marie v Horách Matky Boží

Kde bydlí Tvoje jméno, Paní?

Kde nevysní si svatost spát?

Kde k smíchu se valej lkaní?

Kam se strach strachoval bát?

V šumavských Horách po oharcích zlata

Ducha jazyk plamenný se chvěl.

Já z města, stíha rozevlátá,

jsem líbat, hlupec, zapomněl.

A přesto kudy chodím, tudy učí mě

opět o smysluplném opět noc.

Že ne dni ve dni mučí mě

vděčit

pak,

VŠAK

moc.

Dne 4. 6. 2024 vyšlo v Katolických novinách.

Mistr Jan aneb Toto není nekrolog

Zesnul Jan Kačer. Muž s impozantností na vývoz. Herec zvěstující osud zaškobrtnutím zraku o objektiv.

Počátkem roku neprožíval jsem osobně šťastný čas. Útěchu (rozuměj: jiné myšlenky) mi skýtala klasická díla. Též na filmy československé nové vlny došlo. (Pro děcka stručně: to byly filmy od českých a slovenských tvůrců nepřipomínající absolventský pokus, který za frekventanta umělecké kadetky dotáčela máma.) Jim Jan Kačer věnoval více než tvář. K jednomu z „kačerovských“ snímků jsem si zapsal tenkrát a vám předkládám teď následný odstavec:

Údolí včel (1967, režie František Vláčil). Vláčil do role hlavního fanatika obsadil Jana Kačera –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ inteligentního, charismatického a (v neposlední řadě) kromobyčejně vzhledného herce (mužský sexsymbol šedesátých let). Nabořil tím rozšířenou (a stejně tak mylnou) představu o fanatismu jako „branži“ hloupých, ošklivých a tuctových lidí. Naopak, fanatismus za hodně vděčí přesvědčivým temným krasavcům. Bez nich by ze sociologického hlediska postrádal relevanci, protože by mu chyběly davy. Davy uhranuté nebesky až pekelně výmluvným „sexoušem“. Postavou zahranou (brilantně, vo tom žádná) mladým Janem Kačerem. Doporučuje 12 z 10 prácheňských podivínů.

Mistře, děkuji!

Odpočívejte v pokoji.

Vyšlo dne 3. 6. 2024 v Konzervativních novinách.