Z mejch dnů

Plzeň. Třetího třetí. Vietnamská mše. Konkrétně mše svatá pro sestry a bratry vietnamský mateřštiny v kostele Nanebevzetí ve Františkánský.

Pak sem v kostele zvostal na (českou) modlitbu křížový cesty. Tam sem se po dlóuhý době potkal se známym. Pokornej a Hustej. Dělal u zásahovky, teď maká v korporátu. Nosí při sobě růženec. Uvázanej na levý straně. Říká: „Místo meče.“ Svý zážitky, poznatky, procitnutí z mezních situací shrne do věty z Písma. A pak mi to zas došlo. Zas zničehonic. Zas zevšehovšecko. Sou dva kmeny čtenářů Bible: první si čte Bibli, druhýho si čte Bible. Todle byl ten druhej. To je ten druhej! Druhej s růžencem namísto cílový pásky. Co to plácám?! Jakýpa „namísto“?! To přeci je ta páska: „K tomu, abychom milovali, máme jen dnešek.“ (sv. Terezie z Lisieux)

A modlitba je max. i min., min. i max. dnešní. A márničnatá fošna za Tě nedošeptanej Zdrávas nedovrže.

A k modlitbě přitom nespěchat. A v modlitbě trvat: „V den, kdy přestaneš spěchat, dorazíš.“ (Anthony de Mello, SJ)

Dycky Dnes!

Vítek

Vyšlo dne 7. 3. 2024 v Katolických novinách.