Víte, že české země měly indiány? Měly. Sedláky. Zatímco jiným je krajina nástrojem k „realizaci podnikatelských záměrů“, k rekreaci, kulisou přepravy z vilového bodu A do kancelářského bodu B, sedlákům dávala život. Protože byla život.
Život neomezený sedmi, osmi dekádami. Život se začátkem u prvního nádechu praděda toho, kdo zrovna vypouští kobylu na pastvu, a s pokračováním v pravnuku jeho pravnuka. V takto vnímaném životě čpí rychlé peníze stejně jako nezkaleně zářné zítřky podezřením a šílenstvím. Co má totiž cenu, cenu i smysl, trvá dlouho. Lopotně dlouho. A tak sedlák musel z dějin pryč. Znáte ty příběhy, kde se nesmiřitelní rivalové s nesmiřitelnými názory v jednom shodli? Tady poznáte další. Rivalové: komunismus a kapitalismus. Shoda: likvidace selského stavu. Torzo, jež nepožrali kolektivizátoři s rudou knížkou, dopapali agrobaroni s knížkou šekovou. Zůstali samorostlí solitéři. Poslední mohykáni na posledních „neoptimalizovaných“ polích. Ještě cca čtvrtstoletí nazpět vnášeli svůj pohled do veřejné rozpravy. Než jsme jim stáhli volume.
Neradi jsme slýchali to jejich: „Příliš půdy obětujeme betonu.“ Jejich: „Vlastnictví zavazuje.“ Jejich: „Všichni se do měst nenacpeme.“ Jejich: „Kdo se nestará o obec, nepostará se o stát.“ A konečně též jejich: „Rubáš nemá kapsy.“
Že jste nějakého sedláka, co vám paměť slouží, nepotkali? A kdy jste naposledy potkali indiána?
Vyšlo v Konzervativních novinách dne 25. 3. 2021.
Žádné komentáře:
Okomentovat