Kdo mi na vertikálu vytýká sázku. To modlení, to dřepění, to vstávání, to klekání, to dřepění, to doufání, to … napříč vobřadama, vymetání kostelů a tak, nepobral ani to nic. Ani to nic z mýho života, ani to nic ze svýho, ani to nic ze servaný varty andělskejch. Ani to nic – z ničeho. Vono v mžitkách, v mrkancích mezi stupněma šera, kdy šestej pátej vytlouká jak klín (a sedmej s vosmym se rozcvičujou), co zvostává? Co skrejval vějíře příležitostí chvějící se list? Volbu. Svobodnou, leč s účastí povinnou: buď se pověsíš na Boha na nebesích (čili na Smysl, kerej nedopřeje tvýmu konci konec), nebo na trám na půdě. V zájmu vyvažující vobjektivity voboum strategiím kosmickej průnik připouštim: vobě svýho voliče vyčutnou nad trápení totiž – do závratný, do převratný výše. S kontrastem, patrně, nepatrnym. Jak nepatrná je ta prkotinou přestříkaná čára mezi našim tikem a věčností. A můžem tu čáru zasírat barvama, flusancem, definitivně definitivní vrstvou světaznalejch sloganů, kerý už mušej všem vodevřít kukadla – pepřákem. Nevidět zaručuje vosvícení asi, slepotu jistě.
Hlavně žádný strach.
Nepotřebuješ klid.
Stihneš pozdě pochopit
prapříčinu chvění:
bylo dřív, než není.
Dříve než klíče k době
zachřestil pokoj v Tobě.
Publikováno dne 12. 6. 2024 na FB PROBOHA!
Žádné komentáře:
Okomentovat