Plzeňhaiku: BOHEMIA

 

se Bohemia
řítí nastevřená v kar
za instantní svit

SRPEN 1968

Ve zkratce: 

srpen 1968 zmasakroval duchovně celou jednu generaci. Ta se z toho (obdiv i závist zázraku znalým výjimkám) nikdy tak úplně nesebrala...

A co s tím?

Po textu „Marnost nad mládí“ (vizte https://www.konzervativninoviny.cz/marnost-nad-mladi/) připlula reakce laskavého čtenáře. Reakce zajímavá: za příčinu patálií u trojice hrdinů (Daniel, Marie, Max) šmahem označila „staré struktury“. „Geronty“, co neschopností odejít včas otravují každodennost „nadějného mládí“. Reakce zajímavá také z důvodu, že v případu Maxe špinavou prácičku odvedli nadřízení s vejminkem v nedohlednu. Jeden z nich je Maxův vrstevník…

A co s tím? Snad pouze, že za dílčí pramen institucionálních selhání shledávám generační výměnu na vedoucích postech, kde s „omlazováním kádrů“ přibývá nápadně asociálů. Někdy přímo antisociálů… Přičítám to dvěma vlivům: 1) V mladší polovině populace se těší vyššímu zastoupení lidé bez zásadní zkušenosti s mezilidským kontaktem. V pubertě/rané dospělosti neměli partu, nerazili s kámošem na čundr ani do šenku. Často ani druha ve formativním věku bezprostředně (bez digitálního zprostředkování) nepoznali. 2) Mladou (k veslům nastupující) generaci utváří masověji než kdy dříve ovzduší poptávaného šplhounství upínající se ke statusové symbolice jako k vývojově konečné (zaručeně zaručené) teologii. Jako k bůžkům. Bůžkům náročným, protože lačným po dalších a dalších, četných a četnějších obětech – ze „stád“ zdraví, času, přátelství, rodiny, kolegiality, radosti, velkodušnosti, soucitu, svědomí… a v posledku zítřka, do nějž se nebát probudit…

A co s tím? Zůstanu u dvoubodové osnovy: 1) V rovině systémové trvat na dělbě moci s nedotknutelností svobody tisku. Není v moci funkcionáře snést lidem nebe. Je však v jeho moci vynést jim peklo, pokud si je vox populi předplatí nekritickým přísunem mimořádných kompetencí. Svoboda tisku není nic jiného než svoboda od obav při odhalování kopyt a rohů. 2) V rovině osobní nepohrdat prostým člověkem. A pochopit, že jeho nuzota peněz a hubenost známostí je šperkovnicí svobody a korunou charakteru. Jen vztah svobodných bytostí se nemusí vyplácet. Vše ostatní je buď obchod, nebo otroctví. A jak říkával můj děda: „Charakter u člověka se pozná podle toho, jak se chová k lidem, kteří pro něj nemohou nic udělat.“

Publikováno v Konzervativních novinách dne 11. srpna 2024.

Kaple svaté Anny

/k fotografii od Pavlíny Viktorie Forest/

Spěchat k svaté Anně

V šeré halí tvář

podvojnosti laně

jatá svatozář

Těkat k svaté Anně

Oduznalý třpyt

zaburácí maně:

„Tiše – svatě pít!“

Klekat k svaté Anně

K pramici pramen

peřej přede Panně

pro režné Amen

Marnost nad mládí

Upozornění: jména jsou smyšlená. Příběhy povědomé? Podezřele povědomé? Jste je prožili. Anebo zavinili…

Danielovi je 29. Už zas se hlásil k doktorandskému studiu na alma mater. Už zas mu dorazil blahopřejný list: „Podmínky k přijetí jste splnil, ale pro veliký zájem…“ Marii taky táhne na 30. Uspěla u konkurzu. Radost natrhl telefonát z personálního: „Je nám moc líto, ale z důvodu vynucené reorganizace Vaši pozici neotevřeme.“ Pozor, happy end: trpělivost růže přináší. Pozici otevřou – pro ředitelovu neteř. To Maxovi 30 bylo. Roky asistoval soudkyni při přípravě rozsudků. No, „asistoval“…. On je psal, ona podepisovala. A s dozněním preludia týmové férovky sui generis letěl z justice v rámci „úsporných opatření“. Mohl si za to sám: nemusel soudkyni naznačovat, že pro samé smolení jejích verdiktů už fuckt musí položit vedlejšák vrby pro soudkyniny privátní starosti/vášně.

Po posledních eurovolbách si progresivistický mainstream kurýruje šok z hlasu mladého voliče pro „s pokrokem neslučitelné“ subjekty. Co za tím vězí? Dezinformace? Bytová krize? Únava klimatickou změnou? Alternativní odpověď: ho sere. Sere a sere a netušeněkrát sere to slouhovství, jaký se od něho od výchozího výkřiku až do úplnýho vyvanutí tvorstva žádá. V každý profesi, v každym zaměstnání, v každý inštituci, v každým kolektívu, na každý zpíčený adrese. Co si vzpomíná, byl „Ten, kdo je stavěn před hotovou věc“. To by bylo jeho indiánský jméno. Peřinkou počínaje. Už v klukovskejch šortkách/dívenkovskejch šatečkách byl „přece ten rozumnej“. A konce nedohlídne. Jo, bejt v týhle krajině za rozumnýho… to je jak bejt na savaně kompromis mezi lvem a hyenou: lev si sežere svoje a hyena zbytek. Zatraceně… dyť ani není komu si postěžovat. Před kým se účinně vybulet. Neboť co ho trápí a drásá a (zkrátka a zle opakovaně) sere, na to se lid vůkolní vymydlený uvědoměle těší: proplížit se (ne)vlastnim bytím s devadesátistupňovym předklonem za dýchavičnýho žvatlání „Ano, pane.“ „Rozkaz, pane.“ „Račte si ten kopanec vychutnat s větším rozběhem, pane.“

Tak si raší plevel metody národního přežití. K nežití. Poznáváte? Poznáváte se – ve smečce kolegů snášejících v bezednosti roztodivnej vrtoch korporátního chána? Proč? Za prachy? Kvůli vrozenému masochismu? Kdepak. Kvůli odkojené posedlosti úchylnou nadějí, že až přijde „jejich chvíle“ („vaše chvíle“!), slavně si (sezónu před důchodem) i oni (i s vámi!) zabuzerují. A na pechtfóglovi bez škraloupu vykonáte za dekády oficiálně shrbené rádoby úcty souhrnnou mstu. Za vše, co nespáchal. (Za vše, co spáchat nemohl…) A až se z chudáka vyhrbí předdůchodovej kápo, vyklove si reparace bičem na nebožátku z generace, jež se sotva narodila. Ale její místo, její služební postupy jsou vzdor sebezkázonosnějšímu zemětřasu tutové: kariéra mindráka s vyhlídkou na povýšení/osobnostní rozvoj, tzn. recyklaci mindráku.

V Konzervativních novinách vyšlo dne 22. 7. 2024.

Evropa-Nebe /letem/

Jako zázrakem vzniká a roste

Stále svoboda buší z druhé strany

Tajemství

Usilujeme se zvednout. Nad pavučinou

Uhnízdili jsme se mezi mraky

Duny sněhu nerozfoukaných pranic

–

vzpomínka na předpříchod člověka

Hledím ve stojaté záchvěvy

jimiž klikatí Pán hlubinu

v prvotnosti

Neodtékáme

po chvíli

v níž patří nám dost vrhané žebráky

co chvíli

Vše – to chci být

Ač nejsem. Nikdo není

Víc jsme

Jsme měsíc nepopsaný

Vyšlo v Konzervativních novinách dne 17. 7. 2024.

Nadělení

Na 18. června připadlo 82. výročí nejepičtějšího finále českých dějin: boj parašutistů v kryptě kostela svatých Cyrila a Metoděje – proti mnohonásobné přesile, do posledního náboje. Národnímu echt hrdinství předcházela/na ně zadělala národní echt hanba – podrobením se mnichovskému diktátu o podzimu 1938. Tu s odstupem profesor profesorů Jan Patočka v explikačním pokusu „Co jsou Češi?” rámuje filozoficky:

„V kapitole o sebevědomí ve Fenomenologii ducha Hegel ukazuje, že otrok, který má své sebevědomí v pánovi, vznikne tak, že přežije a chce přežít otřes strachu před smrtí. Viděno ve velkém je to totéž, co se s námi stalo v roce 1938, nikoli cizím diktátem, nýbrž vlastním podrobením podle Benešova rozhodnutí. Slabšímu, ale obranyschopnému nelze přece nic diktovat; jeho věc, chce-li trpět a zemřít, anebo ne. Zdá se mi tedy, že Češi, tito shora osvobození sluhové, propásli příležitost dodatečně a samostatně vybojovat svoji svobodu…“

Todle je holt kumšt extrachytrejch lidí. Voni v pár řádcích trefěj to, co vostatní tušej v nepřebernym vějíři (sebe)dojetí. Tušej, ale nevyslověj. Na rozdíl vod těch borců extrachytrejch. A starej Patočka… uměl. A hotovo. A šmitec. Právě na komoru přesně v tomhlenstom tkví průser veškerejch mnichovů… že si sám sobě národ nedovolí se vobětovat pro tu ani ryze vlastní, poněvadž nejvlastnější věc. A tak zůstává, jakkoliv pozlacenym, byť libovym… inu, slouhou, kmánem, páriou… Halt, přizdisráčem vpletenym v přidělený DNA šroubovici. Jo, kdo si nechá přidělit, dostane přidělíno. Nadělíno!

Proč toto píši? Třeba kvůli šetření agentury STEM, podle něhož by dvě třetiny Čechů uvítaly rychlý konec války na Ukrajině výměnou za ztrátu ukrajinských území ve prospěch Ruska. Třeba kvůli těmhle návykovým stopám po národní… Nepoučitelnosti? Otrockosti?

Dne 25. 6. 2024  vyšlo v Konzervativních novinách.