Jan 19:28

Budou čtyři. Kutálím minuty
v přestrojení za pohrobka
skal

Odhrnutý z cest
nevadící prachu. Ustává
chůzí

Marné je se rozbíhat
Času slouží místo. Útěk
Kdy domov?

Prosím. Ať
žízním vyprahlý

Stylizace

Mne vítala mnohá města
se slunci v duši, měsíci nad řekou:
„Tuláku, pomni, ukroj si gesta.“
Stříbrem hany – kudlou prostořekou

Na nože braný, na kordy zván
s kontakty na márách, apartmá pod hvězdami
K pokoře pavím „Kaj se!“ štván
Hřebínek, nosánek, chocholka odrostla mi

Však žena prosí o hrdiny
v zbabělství vidouc chabost rámě
Já noříval se na to pod lekníny
sebe prost, leklý v živém chrámě

Poznámka

Básně neznají konec
Nejsou básně

Je verš jak dech
Turniket pod vlastní
houni
Za žetony štěstí na
příděl

Na lístek s dřevorytem
psího pohledu
Který dopipláváš
údery dláta

Bouchnutím rytmu
Tlačením rýmu

Obličej zkrásní, kde
nepřekáží tvář

Nevnímáš
Hovíš si
v alexandrinu

Čistý jsi
Vznosný
Lhář

Bláznivý
Bosý
Básník
Bývals

Kyjev

Veselé město, veselí lidé
plačící zem

Na Majdanu matky kladou květy
nikde hrobu
Mladíci ve vojenském salutují
ještě jako děti

Objektiv zbystří úsměv
ruka pocítí bok
Dívčí
První

Nejistě sebejistí
„Pojďte taky. Ať jsme tam všichni.“
Zubení
Nezkažený úsměv

A prostíráno na hostinu Světa
Svařeného Se Sladkostí
Spjati Skalpelem Stomatologů
Jako děti

„Přispějte na polní nemocnici.“
„Uzdravíte děti Donbasu.“
Turista XII. Nepočítaný škubne
za skicák milosrdenství

V lahvi na ex šplouchá Dněprem
vzkaz: „Šlo to, ale takovej Londýn…“
Děti

K návštěvě Kyjeva (v červenci 2015)

Co ihned upoutá pozornost odměřeného Středoevropana v Kyjevě? Hustota osázení státními symboly. Podle vlajky spolehlivě úřad nepoznáte. Pokud tedy za něj nepokládáte stánek s rychlým občerstvením nebo balkón souseda od naproti. Do národních barev (modrá, žlutá) Kyjevané halí soupravu metra, ukazatele, dětské hřiště i lešení. Nedá vám u toho práci zkonstruovat teorii stran nesamozřejmosti státní existence marně přemosťované logikou "čím víc symbolů, tím víc stát".

Tady by se šiklo úvahu zakončit (sebe)potvrzením kulturní nadřazenosti. Nebo - stanout na místě pozorovaného. Moc znaků (symbolů) "nezná hranic". Její ošidnost se nachází vždy v tom, jak ne vždy dominuje ve shodné oblasti. Pro Ukrajince je (tato moc) právě zakoušena ve státně-politické sféře. Pro nás, se stabilnějšími veřejnými poměry, v rovině důvěrnější. Příklad: když umíral po dlouhé nemoci jeden mně blízký člověk, častoval jsem ho při návštěvách a telefonátech vodopády anekdot. S logikou "čím víc vtipu (symbolu radosti), tím méně bolu".

Magie symbolů, které odkazují na to, co značí, v duchu čehož "to" prostě (někde) musí být, platí stejně. Na Ukrajině jen pod zvětšovacími skly.

8. září 2015 Samuel Morse ťukal na okno v Krči – takhle do (a)rytmu

Rozhání mračna špinavý
bílý pták
Přeleštěné skříně zdechlin
rouhavě svrbí zemi
Chvěje se. Žádná osika
Aleje neskutečných světel
paběrkují na horizontu
pokoje vrhače loučí

Oplechovaní krocani
Vejcorodí zdobných ošatek
v ustavičné výhni žní
Hojnosti! Šáhnutí! Plodů sesbíraných
možná odněkud. Možná rukou
Kde jsou? Ruce, místa
za bezpočtem kmitů

K pocitové melodii
No, ovšem. Ty chceš slova
Pádná, zastřižená

„16:19“ – budík hudruje
Poloparkem poloubírají se
z celé práce-klece
Tečky, čárky

Půlštěstí
polovstříc

K požadavku Martina Konvičky, lídra hnutí Islám v ČR nechceme, na "zbavování občanských práv" jeho odpůrců (17. června 2015)

Ke "zbavování občanských práv": protipřistěhovalecká, protimuslimská a jiná proti... hnutí staví oprávněnost podobných požadavků na argumentu obrany západního/evropského způsobu života. OK, ale co jím je? Co je společným jmenovatelem, který spojuje Evropu a Západ (Čechy, snad, nevyjímaje)? Asi svoboda myslet, svoboda žít po svém = ta zpropadená občanská práva. Nuže, vrhneme-li se do jejich "zbavování", nač se pak děsit jakékoli "expanze"? Že nás zotročí? Lze zotročit otroka?

Musí se psát

Cosi píši
Cosi hledám a ztrácím
protože NĚCO znamená vždy
ŽIVOT

který nepočká
nedá se chytit škubnutím

jistějším nežli hubertus
za knoflík servaný od rukávu
PŘÍTOMNOSTI

Jenže TU neumím(e)...

Cosi píši
S podlomenou vírou
že "talent"
že INSPIRACE

patří jedinému
člověku
jako myčka

nebo panty
u dveří

K neúspěchu českého týmu na MS v ledním hokeji (17. května 2015)

Poslední dva zápasy českého týmu na MS v ledním hokeji jsem viděl celé. Neaspiruji na titul hokejového profesora. Když už, leda občasného diváka - svátečního čumila. Výkony domácího (našeho) mužstva mne v žádném z obou případů nezklamaly. Vzdoroval lepším soupeřům. A pak, na pocity zklamání tu mám vlastní průšvihy.

Leč nastávají také průšvihy jaksi kolektivní, společenské. Tím vztahujícím se k šampionátu jsou projevy něčeho ve smyslu „národního zmaru“. Vzdechy à la „už ani ty medaile v hokeji nevozíme“ si moje okolí (reálné i virtuální) odpouští v tento čas vzácněji, než bych střízlivým úsudkem dovedl vytušit.

Odkud TEĎ sbírat útěchu? Z biatlonu a rychlobruslení? Práce a kariéry? Rodiny a soukromých radostí? 

A co se takhle zkusmo sebe optat, jestli útěcha (nebo jak TO nazvat) není látka přes moc těkavá vzhledem k energii vynakládané pro její ukořistění? Možná jsem zde akorát zatížen tradičním masochismem slávistického fandy (ano, je to pravda... bohudík… bohužel), ale v obraně proti rozličným nesnázím, bolístkám, obtížím, mindrákům, nadlidsky vábným pokušením, traumatům a dalším „kámošům do party“ opakuji stále nenuceněji mantru Velké sestry Pavlíny Viktorie: „Selhání je norma.“ 

Litujeme, že jsme normální? Co jiného chtít? Šílenství?!

5. září 2015 Nikola Tesla (po)byl na Doubravce – v odpoledni

Jak třepotá se listí břízy
nárožní cedule svlékají puchýře
z obrubníku
Tak klátí moje město, cizí místa
Všímám si podzimu
Neposedný klobouku léta
Tebe nedoženu

Jak v řadách skřípou domy
auťáky odtahové služby milují se pospolu
s kufrem na mrtvoly
Tak zasnubuje moje místo, cizí město
Připálím ohňostroji?
Neklidný dárce kouřů
Který jen si vyberu?

Jak lavice zpod trnů holin zejí trestanci
okenice třískají karmické zátěže ča-
jovníků
do prvních nálevů dvojitých skel
Tak tichne tohle město, tohle místo
Tahám vous(em) popa Západu
Nestřídám – postaru v mimosměru

Ještěohlížení za doktorem Karlem Maxou

Ve čtvrtek byl strýcův pohřeb
Tolik lidí
Divnoucí

Žulovou deltu, do níž čeří strýcovo
tělo, obklíčily květiny
Sepnuté do věnců i položené sólo

Hrála muzika - Johnny Cash
Michal Tučný, Skoumal a
Vodňanský

Jak by si to
Protagonista
naporoučel

Jenom u Billa Joela
nevím? Vím, pouze
jsem neinformovaný

Však „Yes, they're sharing
a drink they call loneliness
But it's better than drinkin' alone“

Pasoval
na Odcházejícího
předně

Šťastný byl
nejšťastnější ve vymazlené krčmě
nad panákem noblesního ruma

S cígem
A cígem
úplně nejvíc

Na zdraví, Kámo!

Odpočívej v Pokoji – nonstopu
mimo rezervační systémy
Mimo zavírací hodiny

Ještě něco:
drž flek! Za to málo
tenkrát tady

„Strejdokájo“

Ke Dni vítězství (8. května 2015)

Dnešek upomíná na dva fakty: 1) vítězství nad nacismem v Evropě, 2) svéráz státních oslav v této zemi. K prvnímu nic novátorského psát netřeba - jeden zvrácený experiment s lidstvem skončil, což bylo a je dobře. Teď k druhému - padlí i přeživší hrdinové druhé světové války si zasluhují úctu nejvyšší oficiální úrovně, včetně vyhrazení pravidelného státního svátku. Jakýkoli jiný přístup by byl vůči jejich osudům nespravedlivý.

A stejně zde jistá nespravedlnost přetrvává. Ke komu? K těm před nimi. K milionům obětí světové války PRVNÍ, jejichž strasti, poničené i zničené životy náš stát "slaví" o úroveň nižším tzv. významným dnem (11. listopadu). Proč? Nedostalo se jim téže odvahy? Zakoušely jejich těla a duše méně bolesti? Tekla z nich bezcennější krev? Ne? Nebo ano?

Karlovi (Báseň posledního rozloučení)

Jak dostal jsem se do těchto míst?
S vojskem zarmoucených, truchlivými prapory
sešikovanými pro Tvou chvíli
Strašný okamžik – už podle stejnokroje
a nech si svoje „černá nevyjde nikdy z módy“

Protože Ty jsi vyšel
do závějí věčného rozbřesku
za obzory trápení
co také bývalo Tvým

Z našeho světa jsi vyšel

Jak dostal jsi se z těchto míst?
Nevěřím, že omrzel Tě TEN boj -
proti nářkům v přesile
Boj za radost s ručením omezeným
Už jen náš, už zase…

Říkají nám „pozůstalí“
Asi, že zůstáváme
Asi, že vzpomínky někteří
nepočítají

Z našeho světa jsi vyšel

Ke dni pohřbu Karla Maxy (30. dubna 2015)

Včera jsme pochovali Karla Maxu, mého strýce, ale nadto víc přítele a učitele. Chlapíka, jemuž byla málomluvnost vlastní asi jak fádně kopnutá penalta Antonínu Panenkovi. Teď je v Pánu, pryč, fuč, out, stažený Velkým Trenérem z pozemské hry. A po tomhle jeho novém (ne)stavu mi dělá těžko vybavit si nějaký příběh nebo alespoň souvislý výrok, který pronesl. Zvláštní u tak ryzího vypravěče! Co trvá, připomíná pocit. Skoro až naději usilující o jistotu, že vše blízké nám bude ještě bližší. Ne navzdory smutku a trýzni z osamocení, ale právě a pouze skrze ně.