Ke dni pohřbu Karla Maxy (30. dubna 2015)

Včera jsme pochovali Karla Maxu, mého strýce, ale nadto víc přítele a učitele. Chlapíka, jemuž byla málomluvnost vlastní asi jak fádně kopnutá penalta Antonínu Panenkovi. Teď je v Pánu, pryč, fuč, out, stažený Velkým Trenérem z pozemské hry. A po tomhle jeho novém (ne)stavu mi dělá těžko vybavit si nějaký příběh nebo alespoň souvislý výrok, který pronesl. Zvláštní u tak ryzího vypravěče! Co trvá, připomíná pocit. Skoro až naději usilující o jistotu, že vše blízké nám bude ještě bližší. Ne navzdory smutku a trýzni z osamocení, ale právě a pouze skrze ně.