neděle 6. září 2015

K neúspěchu českého týmu na MS v ledním hokeji (17. května 2015)

Poslední dva zápasy českého týmu na MS v ledním hokeji jsem viděl celé. Neaspiruji na titul hokejového profesora. Když už, leda občasného diváka - svátečního čumila. Výkony domácího (našeho) mužstva mne v žádném z obou případů nezklamaly. Vzdoroval lepším soupeřům. A pak, na pocity zklamání tu mám vlastní průšvihy.

Leč nastávají také průšvihy jaksi kolektivní, společenské. Tím vztahujícím se k šampionátu jsou projevy něčeho ve smyslu „národního zmaru“. Vzdechy à la „už ani ty medaile v hokeji nevozíme“ si moje okolí (reálné i virtuální) odpouští v tento čas vzácněji, než bych střízlivým úsudkem dovedl vytušit.

Odkud TEĎ sbírat útěchu? Z biatlonu a rychlobruslení? Práce a kariéry? Rodiny a soukromých radostí? 

A co se takhle zkusmo sebe optat, jestli útěcha (nebo jak TO nazvat) není látka přes moc těkavá vzhledem k energii vynakládané pro její ukořistění? Možná jsem zde akorát zatížen tradičním masochismem slávistického fandy (ano, je to pravda... bohudík… bohužel), ale v obraně proti rozličným nesnázím, bolístkám, obtížím, mindrákům, nadlidsky vábným pokušením, traumatům a dalším „kámošům do party“ opakuji stále nenuceněji mantru Velké sestry Pavlíny Viktorie: „Selhání je norma.“ 

Litujeme, že jsme normální? Co jiného chtít? Šílenství?!

sobota 5. září 2015

5. září 2015 Nikola Tesla (po)byl na Doubravce – v odpoledni

Jak třepotá se listí břízy
nárožní cedule svlékají puchýře
z obrubníku
Tak klátí moje město, cizí místa
Všímám si podzimu
Neposedný klobouku léta
Tebe nedoženu

Jak v řadách skřípou domy
auťáky odtahové služby milují se pospolu
s kufrem na mrtvoly
Tak zasnubuje moje místo, cizí město
Připálím ohňostroji?
Neklidný dárce kouřů
Který jen si vyberu?

Jak lavice zpod trnů holin zejí trestanci
okenice třískají karmické zátěže ča-
jovníků
do prvních nálevů dvojitých skel
Tak tichne tohle město, tohle místo
Tahám vous(em) popa Západu
Nestřídám – postaru v mimosměru

pátek 4. září 2015

Ještěohlížení za doktorem Karlem Maxou

Ve čtvrtek byl strýcův pohřeb
Tolik lidí
Divnoucí

Žulovou deltu, do níž čeří strýcovo
tělo, obklíčily květiny
Sepnuté do věnců i položené sólo

Hrála muzika - Johnny Cash
Michal Tučný, Skoumal a
Vodňanský

Jak by si to
Protagonista
naporoučel

Jenom u Billa Joela
nevím? Vím, pouze
jsem neinformovaný

Však „Yes, they're sharing
a drink they call loneliness
But it's better than drinkin' alone“

Pasoval
na Odcházejícího
předně

Šťastný byl
nejšťastnější ve vymazlené krčmě
nad panákem noblesního ruma

S cígem
A cígem
úplně nejvíc

Na zdraví, Kámo!

Odpočívej v Pokoji – nonstopu
mimo rezervační systémy
Mimo zavírací hodiny

Ještě něco:
drž flek! Za to málo
tenkrát tady

„Strejdokájo“

Ke Dni vítězství (8. května 2015)

Dnešek upomíná na dva fakty: 1) vítězství nad nacismem v Evropě, 2) svéráz státních oslav v této zemi. K prvnímu nic novátorského psát netřeba - jeden zvrácený experiment s lidstvem skončil, což bylo a je dobře. Teď k druhému - padlí i přeživší hrdinové druhé světové války si zasluhují úctu nejvyšší oficiální úrovně, včetně vyhrazení pravidelného státního svátku. Jakýkoli jiný přístup by byl vůči jejich osudům nespravedlivý.

A stejně zde jistá nespravedlnost přetrvává. Ke komu? K těm před nimi. K milionům obětí světové války PRVNÍ, jejichž strasti, poničené i zničené životy náš stát "slaví" o úroveň nižším tzv. významným dnem (11. listopadu). Proč? Nedostalo se jim téže odvahy? Zakoušely jejich těla a duše méně bolesti? Tekla z nich bezcennější krev? Ne? Nebo ano?

čtvrtek 3. září 2015

Karlovi (Báseň posledního rozloučení)

Jak dostal jsem se do těchto míst?
S vojskem zarmoucených, truchlivými prapory
sešikovanými pro Tvou chvíli
Strašný okamžik – už podle stejnokroje
a nech si svoje „černá nevyjde nikdy z módy“

Protože Ty jsi vyšel
do závějí věčného rozbřesku
za obzory trápení
co také bývalo Tvým

Z našeho světa jsi vyšel

Jak dostal jsi se z těchto míst?
Nevěřím, že omrzel Tě TEN boj -
proti nářkům v přesile
Boj za radost s ručením omezeným
Už jen náš, už zase…

Říkají nám „pozůstalí“
Asi, že zůstáváme
Asi, že vzpomínky někteří
nepočítají

Z našeho světa jsi vyšel

středa 2. září 2015

Ke dni pohřbu Karla Maxy (30. dubna 2015)

Včera jsme pochovali Karla Maxu, mého strýce, ale nadto víc přítele a učitele. Chlapíka, jemuž byla málomluvnost vlastní asi jak fádně kopnutá penalta Antonínu Panenkovi. Teď je v Pánu, pryč, fuč, out, stažený Velkým Trenérem z pozemské hry. A po tomhle jeho novém (ne)stavu mi dělá těžko vybavit si nějaký příběh nebo alespoň souvislý výrok, který pronesl. Zvláštní u tak ryzího vypravěče! Co trvá, připomíná pocit. Skoro až naději usilující o jistotu, že vše blízké nám bude ještě bližší. Ne navzdory smutku a trýzni z osamocení, ale právě a pouze skrze ně.

sobota 9. května 2015

Pochopili

Donutila bys mě jít do blázince.
S plastovými půllitry prohodit
aperitiv vzduchem, který letí,
letí a nedosedne. Svobodně
roven konkordu, jehož kapitán
stávkoval – dbalý odborář – proti
přesčasům a nevynechal gravitaci,
že po ní být musí
vždy a člověku
se ustoupí, když tělo zavzlykne:

„Plav. Kotvy nemáš zapotřebí.
Do hlubin náklad
vznésti! Duši vonnou skořicově. Vlahou
z rosy umbrijských skal, předtím
však vylovenou popelavým
mořím.“

Nenutíš. Nespěcháš. Sám naléhám.
Zatraceně podob svírá pařát
šílenství.
Pozor dej. Dopředu. Na záď ohlížej se.
Švindly nepostřehneš u čirého karbaníka.
Obehraje. Prohraješ. Volíš…
Volíme! Ztracenou partii, nebo jistotné
milosrdenství. Milosrdenství bláznů,
jež soudy zprošťují viny a Poslední
nadto dekoroval řádem I. třídy
pomocné.

Pochopili.