Poslední dva zápasy českého týmu na MS v ledním hokeji jsem viděl celé. Neaspiruji na titul hokejového profesora. Když už, leda občasného diváka - svátečního čumila. Výkony domácího (našeho) mužstva mne v žádném z obou případů nezklamaly. Vzdoroval lepším soupeřům. A pak, na pocity zklamání tu mám vlastní průšvihy.
Leč nastávají také průšvihy jaksi kolektivní, společenské. Tím vztahujícím se k šampionátu jsou projevy něčeho ve smyslu „národního zmaru“. Vzdechy à la „už ani ty medaile v hokeji nevozíme“ si moje okolí (reálné i virtuální) odpouští v tento čas vzácněji, než bych střízlivým úsudkem dovedl vytušit.
Odkud TEĎ sbírat útěchu? Z biatlonu a rychlobruslení? Práce a kariéry? Rodiny a soukromých radostí?
A co se takhle zkusmo sebe optat, jestli útěcha (nebo jak TO nazvat) není látka přes moc těkavá vzhledem k energii vynakládané pro její ukořistění? Možná jsem zde akorát zatížen tradičním masochismem slávistického fandy (ano, je to pravda... bohudík… bohužel), ale v obraně proti rozličným nesnázím, bolístkám, obtížím, mindrákům, nadlidsky vábným pokušením, traumatům a dalším „kámošům do party“ opakuji stále nenuceněji mantru Velké sestry Pavlíny Viktorie: „Selhání je norma.“
Litujeme, že jsme normální? Co jiného chtít? Šílenství?!
