Slunovrat

/k nedožité stovce Milese Davise/

Letní slunovrat

už klepe na střechy

baru

mrákotnými drápky.

Nehouká vlak.

To natruc

mlžným ostřím

svatý mydlí

na trumpetu.

(Jsi mu zatajila,

že jerišský band

kanonizoval

„prince temnoty“

sólo.)

Letní slunovrat

není k zadržení.

„Není k zadržení

skutečný návrat,“

mrtvý učitel chrastí

děckám od škol

volného pádu.

Nestaví vlak.

To prozaická

zpoždění

nabírají poetické

Múzy.

(Znovu a znovu.)

Vyšlo v Katolických novinách dne 9. 6. 2026.

SURSUM CORDA

 /publikováno v Katolických novinách dne 5. 7. 2025/

Na slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
tvrdnul jsem v práci,
nasluhoval hodiny,
dlouhými kroky ukrajoval
galaxie
mezi kanclem
a automatem na kávu,
mezi týdnem
a víkendem,
mezi smyslem
a výplatou.

Na slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
loudavě spěchám k manželce
zkratkou
mílové chodby
pod nástupišti načas
zpožděného
Očistce.
(Snad Očistce…)

Na slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
viděl jsem přes uličku
zatraceného vagónu
zpola slepou stařenu,
jak se vzdává své
„expresní rezervace“
pro cizího
puberťáka.

Víc nespatřím.
Víc netřeba.
Víc lásky pátek
na hlaváku nevstřebá
na slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.

Presbyterium

 /Katolické noviny vydaly dne 2. 4. 2026/

/Inspirováno instalací Glasstides od Vanessy Hafenbrädl v kostele Nanebevzetí Panny Marie, Františkánská ulice, Plzeň. Festival světla a umění ve veřejném prostoru BLIK BLIK 2026./

Presbyterium

uchlácholila zeleň,

již neroztříští

barevný kontrast,

dokavaď z pigmentů svět

stvořený jest dvou:

očekávání

a zmrtvýchvstání, podél

něhož bliká cár

po róbách vděku prostých

modliteb.

Jací žijí?

Ti, kdož nezetleli?

Ti, kdož ve vzpomínkách vzpomínaných žhnou.

Jistota vs. Naděje

 /publikováno v Katolických novinách dne 22. 2. 2026/

O Popeleční středě vpluli jsme… Byli jsme vpluti do postního období. Táhlé období pokání, smiřování, sebeomezování, na jehož startu si posypeme hlavu popelem pro Boha a v jehož finále Boha sejme o Velkém pátku parta pletichářských šmejdů. Přesně těch samých, před nimiž jsme si byli jisti Boží ochranou. Copak nás před maršem nejistoty ani Všemohoucí neskryje?

Když jsme u nejistoty, pootvírám šuplík osobních lekcí: zažil jsem kdysi pracoviště, které vykazovalo znaky až železné jistoty. Ráno co ráno jsem vstával, plnil úkoly nižšího nadřízeného. Měsíc co měsíc mi chodila výplata. Průběžně mě vyšší nadřízený ubezpečoval, že „práce je dost“. No a uprostřed vší té deklarovaně značné jistotnosti jsem si převzal zprávu o zániku svého tak železně jistého pracovního místa z důvodu nadbytečnosti.

Šok a vztek…

Však když vzrušení po určitém (vydatnějším) čase jalo se poznenáhlu opadat, dospěl jsem k názoru, že vztah mezi jistým a nejistým na tomto světě se podobá vztahu mezi kulisami a pódiem v divadle. Kulisy jsou vždy dočasné, jakkoliv robustní se někdy zdají. Pódium ve své holé, syrové formě zůstává. Kdo to chce vydržet, měl by se rozpomenout, že jeviště bez ohledu na svou proměnlivost, nestálost, nehostinnost nepředstavuje více než součást divadla. A divadlo jednou skončí. Každé divadlo jednou skončí. Zatáhne se opona. A diváci i herci se vrátí domů.

Tak nějak rozumím naději: jako té, co je. A tak nějak rozumím jistotě: jako té, co není.

Tím neshazuji význam snah svých sester a bratří jistotu „made in the world“ hledat. Mám za nezadatelné právo kteréhokoliv člověka se ztratit. A v kterémkoliv nalezení větřím dar, proto nenárokovatelný, proto milostivý.

Stopa

/Katolické noviny uveřejnily dne 27. 2. 2025/

Věnováno padlým, raněným i zoufalým ukrajinského boje za evropskou svobodu. Inspirováno obrazem od Pavlíny Viktorie Forest

Stopa po stopě

v porušených konturách

navyklých sutin.

Kde je Boží syn?

V průrvách lidských u stolů

štědrovečerních.

Stopu po stopě

mír falešný poskládá

svět k smrti pravý.

Kdo je Boží syn?

Zpod objektivní zkázy

nepatrný květ.

(V ústrety kalnům

nejvlastnějším nám z živlů

zbývá leda jas.)

Na prahu doby postní 2026

 /na Popeleční středu vydaly Katolické noviny/

Na prahu doby
postní Smrtku potkal jsem
na masopustu.

Bokem od pípy
klátila se na chůdách
od střízlivosti.

Připálila si
cigaretu od sirky
vyhasnutého.

Potáhla a pak –⁠⁠⁠⁠⁠⁠
a pak se rozkulhala
s kosou a ke mně.

Napřáhla hnátu,
aby ji nabídla jak
lok utopenci.

Oč přijde mrtvý,
poví-li „ne“ na konto
konce bez konce?

A tak jsi tu TY,
abys podstupoval poušť,
abys krvácel,
abys skrz rány ráno
v ráno nám skácel.

Abys křísil, dával pít.

A tak jsme tu my
s vírou, jež je vírou, že
mezi hluchými
bude dopřáno sluchu
té odpovědi.

Na prahu doby
postní Smrtku potkal jsem
na masopustu.

A čtyřicet dnů…
A čtyřicet dnů budu
šprtat se mluvit
–⁠⁠⁠⁠⁠⁠ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠
za školou mlčky.

O život v Íránu

 /vyšlo dne 14. ledna 2026 v Konzervativních novinách/

O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.

V Hradci před poštou svěřoval se pan podnikatel:

„Do zastupitelstva víckrát nepáchnu. Na člověka míří moc pozornosti.“

A přitom mu do zad nemíří moc pušky.

O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.

V Praze na Hlaváku špital ajznboňák:

„Za komunistů měl člověk pokoj.“

A přitom ho od tabule štědrovečerní nevleče policie tajná.

O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.

V Budějovicích u trafiky si ulevovaly úřednice:

„Volit už nepůjdu. Copak si dnes vybereš?“

A přitom ve volbách proti sobě kandiduje dvacet šest stran, hnutí nebo koalic.

O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.

V Plzni v kavárně se ke mně přitočil důchodce:

„Názory si nechávám pro sebe. A neděje se mi už nic.“

A přitom ještě něco.

O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.

V Nepomuku kolem výčepu mi sám štamgast prozradil:

„Naučil jsem se tvářit tak, aby nikdo nevěděl, co si myslím.“

A přitom to nikoho nezajímá.

O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.

A přitom mrtví ⁠⁠⁠– jsme my.

Na půdě spí pták

 /publikováno dne 12. 2. 2026 v Katolických novinách/

Na půdě spí pták,

kam kumčafti nepáchnou,

kam přilétají

přímluvy při mezipřistání.

Na půdě spí pták

odkázaný na torzo škvíry.

Na trůnu z pavučiny.

S korunou z pasti myší.

Bezmoc čím od moci se liší?

Na půdě spí pták.

Napříč smetím.

Navzdory většinovému stínu

sen se

nerozplynul.

Na Hromnice.

Pondělí v lednu

 

/od pondělí 12. ledna 2026 v Katolických novinách/

Pondělí v lednu –

na konci řeky komín
zahřívá křídla
čápů skolených
přístavní policií
při rozhánění
léta.

Leda v mrazu lze tát.
A leda v kvaltu zpomalovat.
Prohlubeň máš přemosťovat.
A všední, všední leda posvětit.

Pondělí v lednu –
před ústím každou řeku
ředí žbluňk tůně.

Anglické nábřeží, Plzeň

/Katolické noviny dnes/

Kráčela sněhem

řádová sestra podél

řeky Radbuzy.

Den za polednem

nedělí se zdál podle

blankytu výše.

Tak sestra kráčí,

tak sama na nábřeží,

kde závěje leží,

kde milost se stáčí

do džbánu neděl,

co žehem smáčí

týden

co týden.

Tak sestra kráčí.

Nestojí.

Neběží.

Sama na nábřeží?

Ne na to,

co střeží.

Co střeží?

Co střežit?

Co alespoň střežit?

Lásku

v dějinách jak nežit.

Zimní slunce

/včera vydaly Katolické noviny/

Ještě nesálá

vysoko nad krajinou

slunce zlomu let.

Ještě se jeví

marné každé volání

do vnitřních samot.

Ještě jdu kolem

pastvin spásaných osly

pláchlých z Betléma.

A nepohlédnu

pod hnát zpitý pod obraz

malířů bláta.

A ač dopouštím

na sobě kdejaký řád,

křepčit se zdráhám.

A ač báň bosou

zaříkávají ledy,

tak naposledy

naposled

nebude

tedy.

Proč je Vesničko má středisková nejvánočnější film? Důvod je jasný…

/K mání na medium.seznam.cz ode dne 25. 12. 2024/

Trdlující čerti? Huhňající vodníci? Senilní karikatury králů? Kdepak! Vánoční tresť hledejme daleko od televizní pohádkové vřavy.

Ve filmu Vesničko má středisková režiséra Jiřího Menzela a scénáristy Zdeňka Svěráka z roku 1985. Nyní si řekněme proč…

„Nesmyslná“ oběť. Řidič pan Pávek má se svým závozníkem (dobráckým, leč mentálně postiženým Otíkem) kříž. Spíš mu je ke škodě než k užitku. A tu se naskytne příležitost: řediteli pražského podniku padl do oka Otíkův venkovský domek. Nabídne (naivnímu) Otíkovi byt v hlavním městě, nádavkem pozici ve své firmě. Stačí „maličkost“: Otík na ředitele přepíše chalupu. Zbývají poslední formality. Otík se dokonce již přestěhoval na sídliště. A Pávek? Ten si proti vší pozemské pravděpodobnosti pro Otíka dojede i s „vejtřaskou“, aby ho vzal zpátky domů. Do místa, které Otík zná a kde Pávek může 24/7 asistovat Otíkovu andělu strážnému.

Z hlediska racionálního zájmu Pávek páchá megablbost: co do pohody (profesní, finanční, zdravotní etc.) mu záchrana Otíka natropí starosti, bolest. Otík ani hloubku Pávkovy oběti není s to (kvůli mentálním limitům) docenit. Kdyby se však Pávek k bláznovství nerozhoupal, Otík by se v anonymní metropoli usoužil. Pávek odložil kříž malý: vynucený, snímatelný. A bere na sebe Kříž velký: svobodný, nevratný.

Kdyby se o Vánocích Bůh bláznivě nenarodil lidem mezi lidmi… Kdyby svou bláznivou oběť za ně nekorunoval o Velikonocích bláznovstvím nejvyšším (bláznovstvím Kříže)… Přece víte. Víte? Víme?

Šťastné a veselé!

Pod stromkem na Hlaváku v Praze v 6:55

 /Odtajněno na Katolických novinách dne 14. 12. 2025/

Pod stromkem na Hlaváku

v Praze v 6:55

razil jsem do práce

a bylo pondělí

o adventu.

Ústil jsem do fachy

jak za betlémskou hvězdou,

kdyby Mesiáš dbal

na konto pracovní doby

a Jan Křtitel

se podělil o stravenky.

Pod stromkem na Hlaváku

v Praze v 6:55

razil jsem do práce

a bylo pondělí

o adventu.

Až odkroutím si

nutný přesčas,

až oskenuji

nezbytné listiny,

až opravím

stěžejní čísla jednací,

pokusím se vyndat z batohu Bibli,

abych měl kam dát nabíjecí kabel

ke služebnímu notebooku.

Pod stromkem na Hlaváku

v Praze v 6:55

razil jsem do práce

a bylo pondělí

o adventu…

Čtvrtá adventní

 dnes v Katolických novinách

Čtvrtá adventní

neděle se potápí

pro slib přístavu.

Po směru chrámů

beze změny, s proměnou

za hvězdou jak kdys.

Za hvězdou

jak kdys

povoláváme ledy,

jak by naposledy

se zjevoval mys.

Si dopřáváme tání:

vždyť nejsme krou

v příkopech svítání.

Odpíchnout vor?

Po ztroskotání.

Začíná Advent

Na medium.seznam.cz publikováno dne 30. 11. 2025. 

/1. neděle adventní je první./

Začíná Advent –

měsíc v koutku zvysoka

sichruje si třpyt.


Začíná Advent –

jedině vratká lávka

nás někam vede.


Začíná Advent –

věnec atrakcí hyzdí

rozbahněnou zem.


Začíná Advent –

zloděj právem nalezne,

co vlastník ztratil.


Začíná Advent…

O žlutý přístav

 /na Katolických novinách ode dne 24. 11. 2025

/na slavnost Ježíše Krista Krále/

O žlutý přístav
paprsky opírají
žízeň po pouti.

Moc není mocná,
pakliže pospíchá vstříc
převaze svojí.

Věže kostela
svatého Jana v Plzni
na Chodském pějí

o přáních z přítmí
a jasu nejjasnějšího
dvakrát akorát:

před startem
a
na dotek
cíli.

Kdo pozná Krále,
ve vlastním se scelí.

Kdo Krále nepřijme,
se rozdrobí pro

povyražení
rautům, jimž
otrava z hladových jídel vyslídí
leda PR:
„Máte přece svobodu!“

O žlutý přístav
srdce srčí co chvíli:
„Věř. Doufej. Miluj.“

Miluj

hlavně.

Klíčem k plavbě je kotva.

Jak pod pult smaragd

 dne 22. 11. 2025 vyšlo v Katolických novinách/

V neděli večer

v Sušici po Otavě

vířily záře.

Kulhal jsem na mši

ke svatému Felixu

ke kapucínům.

Chytala mě křeč

v samém prostředku mostu

nad okenním dnem.

Čapnul mě úžas

nad týdny do Adventu,

nad pády vzhůru.

Lapil mě objev,

že barvy variují

stejné furt světlo.

Nábřeží mlha

shrábnula pod záclonu

jak pod pult smaragd.

V neděli večer

v Sušici po Otavě

zachycen signál.

Bílá věž v Klatovech

/publikováno dne 31. 10. 2025 v Katolických novinách/

Umazaná výš,

na chvostu října měsíc

střež růžencový.

Kolem nás hory

pevnosti dodávají

došlým desátkům.

Pod námi lístek

lehký co pírko sličné

sebeklanění.

Otčenáš, Zdrávas ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠–

když klesat, tak do studny

pro cenění hvězd.

KONEC

Polský kafe s VH

S politologem Vladimírem Hanáčkem z Jihočeské univerzity jsme se sešli ve středu Prahy ve středu června (a ve středu kavárny), abychom si povídali o středu Evropu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zejména o Polsku na pozadí nedávných prezidentských voleb. Příjemný poslech!

Česko 2025: Snové úniky místo politiky?

/vyšlo dnes na medium.seznam.cz/

Myšlení a hovory lidí jsou dnes jak tenisáky vržené do kumbálu: někam se odrazí, ale čím dál tím marnější přijít na to kam.

Přízrak „vykostění“ Ukrajiny zákulisní dohodou USA a Ruska odbrzdil v nejedné české duši popírání: popírání konce starých časů, které ještě včera byly přitom tak nové.

Základním projevem úniku před smutkem z nastávajícího bývá úprk do snů. Jako by se zapomnělo, že druhem snu je noční můra…

„Sen o Rusku, co chrání tradiční západní hodnoty.“ Ruská věrchuška nesnáší Západ, protože je Západ. A rozdíl mezi Západem svatého Tomáše Akvinského a Západem sira Eltona Johna dlí pod prahem jejích rozlišovacích schopností a nad stropem její imanentní arogance.

„Sen o přeměně Evropské unie na spolek suverénních států bez veškeré bruselské byrokracie.“ Praktický přínos EU životní úrovni českých občanů a prosperitě českých firem je v přístupu na společný evropský trh. Společný trh ovšem vyžaduje společná pravidla. A společná pravidla vyžadují společné instituce. Všechno ostatní jsou PR koše pro sklizeň lajků.

„Sen o neutrální a zároveň vlivné Visegrádské skupině.“ Neskousnou Poláci, bez nichž bude V4 (V3?) ve světové politice ještě titěrnějším hráčem než budějovické Dynamo ve fotbalové lize.

„Sen o českém mostu mezi Západem a Východem.“ O východozápadní přemostění jsme se pokoušeli v letech 1945-1948. A dovedlo nás to k překrvavým létům padesátým a k srpnu 1968. Ať už mosty propojí kdekoliv jakkoliv vzdálené břehy, ve finále se po nich vždycky zaručeně šlape.

„Bděte a modlete se…“ (Matouš 26,41)

Klesáte-li pod optimismem ve výtahu života, stiskněte naději.

Dobré jitro.

VP/IVP

P.S. Můj vnitřní konzervativec dává obyčejně přednost opravě věci před jejím rozflákáním.