Oslavy sametové revoluce se svým podtónem se sunoucím se odstupem, jak se také přezdívá vyhasínání paměti, podobají zřetelněji a povážlivěji povinnému karu se švarnou kapelou. Jako bychom si na nevědomé úrovni připustili, že to, co naše svoboda větří, nebude možná znovuzrození.
No jo. Svoboda s námi toho času nezažívá „brnkačku“. A není divu. Jsme její dědicové. Pěkné, ale nic víc. Nic víc.
Potíž se zděděnou svobodou je táž co se zděděnou vilou: čím propastněji se generace uživatelů od generace zakladatelů vzdaluje, tím náročněji lze porozumět prvotní oběti. Tím ona (prvotní, iniciační, rodná) oběť „vyklízí“ scénu pro banality: banality provozu, banalitu komfortu i zla. Až se oběti a obětavost vůbec scvrknou na němý sten mrtvého jazyka v propadlišti – mimo dosah překladače. Až svoboda zkape – zas.
Je proti postupu výše řečené choroby k mání lék „po ruce“? Snad… Snad v příbězích těch, jejichž odhozenými ctižádostmi, rozšmelcovanými perspektivami i (ano, ovšem) prolitou krví drží doposud základy našeho zděděného domu při sobě.
Svoboda bez vděčnosti je jak svíčková bez piva: nevstřebatelná.
Knižní tip pro nácvik vděčnosti: Křížová cesta P. Antonína Huvara. Příběh kněze vězněného a mučeného bolševickými pochopy čtyřicátých až padesátých let, na něhož po propuštění číhala štítivá lhostejnost „vlastních“ lidí. Napsal František Fábry. Vydalo nakladatelství FLÉTNA roku 2024.
.jpeg)
.jpeg)
.jpeg)
