Stopa

/Katolické noviny uveřejnily dne 27. 2. 2025/

Věnováno padlým, raněným i zoufalým ukrajinského boje za evropskou svobodu. Inspirováno obrazem od Pavlíny Viktorie Forest

Stopa po stopě

v porušených konturách

navyklých sutin.

Kde je Boží syn?

V průrvách lidských u stolů

štědrovečerních.

Stopu po stopě

mír falešný poskládá

svět k smrti pravý.

Kdo je Boží syn?

Zpod objektivní zkázy

nepatrný květ.

(V ústrety kalnům

nejvlastnějším nám z živlů

zbývá leda jas.)

Na prahu doby postní 2026

 /na Popeleční středu vydaly Katolické noviny/

Na prahu doby
postní Smrtku potkal jsem
na masopustu.

Bokem od pípy
klátila se na chůdách
od střízlivosti.

Připálila si
cigaretu od sirky
vyhasnutého.

Potáhla a pak –⁠⁠⁠⁠⁠⁠
a pak se rozkulhala
s kosou a ke mně.

Napřáhla hnátu,
aby ji nabídla jak
lok utopenci.

Oč přijde mrtvý,
poví-li „ne“ na konto
konce bez konce?

A tak jsi tu TY,
abys podstupoval poušť,
abys krvácel,
abys skrz rány ráno
v ráno nám skácel.

Abys křísil, dával pít.

A tak jsme tu my
s vírou, jež je vírou, že
mezi hluchými
bude dopřáno sluchu
té odpovědi.

Na prahu doby
postní Smrtku potkal jsem
na masopustu.

A čtyřicet dnů…
A čtyřicet dnů budu
šprtat se mluvit
–⁠⁠⁠⁠⁠⁠ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠
za školou mlčky.

O život v Íránu

 /vyšlo dne 14. ledna 2026 v Konzervativních novinách/

O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.

V Hradci před poštou svěřoval se pan podnikatel:

„Do zastupitelstva víckrát nepáchnu. Na člověka míří moc pozornosti.“

A přitom mu do zad nemíří moc pušky.

O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.

V Praze na Hlaváku špital ajznboňák:

„Za komunistů měl člověk pokoj.“

A přitom ho od tabule štědrovečerní nevleče policie tajná.

O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.

V Budějovicích u trafiky si ulevovaly úřednice:

„Volit už nepůjdu. Copak si dnes vybereš?“

A přitom ve volbách proti sobě kandiduje dvacet šest stran, hnutí nebo koalic.

O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.

V Plzni v kavárně se ke mně přitočil důchodce:

„Názory si nechávám pro sebe. A neděje se mi už nic.“

A přitom ještě něco.

O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.

V Nepomuku kolem výčepu mi sám štamgast prozradil:

„Naučil jsem se tvářit tak, aby nikdo nevěděl, co si myslím.“

A přitom to nikoho nezajímá.

O život v Íránu při potlačování demonstrací přicházejí lidé.

A přitom mrtví ⁠⁠⁠– jsme my.

Na půdě spí pták

 /publikováno dne 12. 2. 2026 v Katolických novinách/

Na půdě spí pták,

kam kumčafti nepáchnou,

kam přilétají

přímluvy při mezipřistání.

Na půdě spí pták

odkázaný na torzo škvíry.

Na trůnu z pavučiny.

S korunou z pasti myší.

Bezmoc čím od moci se liší?

Na půdě spí pták.

Napříč smetím.

Navzdory většinovému stínu

sen se

nerozplynul.

Na Hromnice.

Pondělí v lednu

 

/od pondělí 12. ledna 2026 v Katolických novinách/

Pondělí v lednu –

na konci řeky komín
zahřívá křídla
čápů skolených
přístavní policií
při rozhánění
léta.

Leda v mrazu lze tát.
A leda v kvaltu zpomalovat.
Prohlubeň máš přemosťovat.
A všední, všední leda posvětit.

Pondělí v lednu –
před ústím každou řeku
ředí žbluňk tůně.

Anglické nábřeží, Plzeň

/Katolické noviny dnes/

Kráčela sněhem

řádová sestra podél

řeky Radbuzy.

Den za polednem

nedělí se zdál podle

blankytu výše.

Tak sestra kráčí,

tak sama na nábřeží,

kde závěje leží,

kde milost se stáčí

do džbánu neděl,

co žehem smáčí

týden

co týden.

Tak sestra kráčí.

Nestojí.

Neběží.

Sama na nábřeží?

Ne na to,

co střeží.

Co střeží?

Co střežit?

Co alespoň střežit?

Lásku

v dějinách jak nežit.

Zimní slunce

/včera vydaly Katolické noviny/

Ještě nesálá

vysoko nad krajinou

slunce zlomu let.

Ještě se jeví

marné každé volání

do vnitřních samot.

Ještě jdu kolem

pastvin spásaných osly

pláchlých z Betléma.

A nepohlédnu

pod hnát zpitý pod obraz

malířů bláta.

A ač dopouštím

na sobě kdejaký řád,

křepčit se zdráhám.

A ač báň bosou

zaříkávají ledy,

tak naposledy

naposled

nebude

tedy.