Písecké haiku

Tři byty byly
ty tak o čtvrtém snily...
(ten vybydlily)

Haiku sestře

Škola začala
děti si roznípaly
zhojené rány

Narozeninové haiku

Narozeniny

náruživé jak v půstu
jsou uzeniny

Akrostich na vlastní jméno

Vábitelé,
Inkognito dujte na lesy
Trumpetou

Přes naducaná ústa.
Račte básnit, pět
O klínu žen; jak s
CHrtem se mnou si hrajte.
A
Zalžete pravdu,
Kdykoli pády cení,
Akrobati alabastroví!

Nepřivinu

Byť byl na spadnutí pád až
po všem mezi námi
Sám? S náznaky tolika
Nemusím (aspoň) k tobě klekat
Jsi, přesto, unikát
Bohem snad?
Konec samovlády: stisky tvé danajsky napovídaly
že cortézovským obnažením mé Aztéky odzbrojíš
zlatem Tenochtitlánu
volností vázanou na lijánu
ve známém čísle pro dva jednooké klauny
Cenou za VIP lóži
miláčka utratíš: nařízení fauny
Zlodějko
nejvynucenějších slibů
Lhal jsem, lžu
cítím vinu, tedy trestem
tebe nepřivinu

Život z roku 2003

Jak život plyne v křišťálově čistou či pošpiněnou řeku,
naděje zhasne a jednou vzplane v duhově zbarveném tichu.
Močály života v sobě dusí živou píseň,
kterou ze svých hlubin taví zkažeností plíseň.

Polibek. Co on nám může říci?
Cosi, jak hloupost zlobí za temné noci.
Láska, královna zimních i letních cest.
Láska. Jak lehké nechat se svést.

Peří. Bílý sníh, černá drezína.
Peří. Koho zradila, od něj jest - jako hlína.
Bělost. Je ryzost i pozlátko.
Bělost. Lásky a zloby kůzlátko.

Co stálost? Učený je klam.
Stálost. Jen na půl vybrušuje polodrahokam.
Ten, kdo stálým se zdá býti,
volá po hříchu ve svém bytí.

Klid zase zvláštní ráj.
Kdo neochutnal, mír nepoznal.
"Užij si!" zlý hlas klidnému si káže,
však dodá, dodá leč: "Leč nejsi už páže."

Ach. Jak plyne, jak se jako mořská voda houpá.
Ten, jenž jednou kolísá, podruhé vzhůru stoupá.
Ten, který naději, i smutek skýtá.
Ach. Vše ať se šeří či svítá.

Sonet svatební

/věnováno V+V. Na jejich počest. V jejich DEN./

Poslouchej, svatebčane,
než srdce započne Ti bušit.
Než pohár soudnost uhrane,
o lásce měl bys něco tušit.

Vyraž zkusmo nazpátek,
na loňském zakřepči si hrobě.
Z tuh padlých šít dej si kabátek
černý padnoucí ťip ťop Tobě.

Kdo za krejčího tohle spích,
kdo zabil nejmenší špetku vkusu?!
Láska – není pro ni hřích.
Bodá-li, do rány! Špulí...záhy...pusu…

Poslouchej, svatebčane, té nebraň se dámě s dýkou.
Splň. Vše. Ne jen, co si umane. Lapenou buď v lásce štikou.