Září. Chýlíme se k podzimu s vánoční dekorací. A to slibuje v zemích Koruny české reprízovaný seriál připomínek Václava Havla: 5. 10. – narozeniny, 17. 11. – revoluce, 18. 12. – úmrtí, 29. 12. – první zvolení prezidentem.
K absurdní roztomilosti těchto dnů náleží, že je rok od roku nezastřeněji slaví lidé evokující postavy z oslavencových her.
S neuctivým patosem, s klišoidní proplkaností, jejíž předvídatelnou bombastičnost stínuje mizející povědomí o Havlově „životu a díle“.
O to snazší (a vábivější) je nově redistribuovat pomyslné havlovské korunovační klenoty (v překladu: nechat se korunovat „novým Havlem“). Stačí nalézt spolehlivého (v překladu: titánským numerem on-line závisláků stalkovaného) influencera, který v roli nového „arcibiskupa“ nového Havla korunuje. Ceremonii lze odbýt tweetem: „Ten či ta (politicky ambiciózní figura) je nový Havel.“ Čím víc srdíček, tím víc legitimita…
Jenže… Nikdo není nový Havel. Poněvadž nikdo nemůže být nový Havel. Poněvadž havlovství znamená originalitu. Osobitost a osobnost. Věrnost své štrece prachem země. A nezaměnitelnost. A nenaklonovatelnost – Václava H., sebe sama jakbysmet. Pokud se tak kupříkladu paní Kadeřábková bude snažit být paní Kadeřábkovou, načichne ideálem VH pronikavěji než všechny (ne)havlovské imitace.
Dík za tu inspiraci, Ferdinande Vaňku! 
Publikováno dne 9. září 2024 v Konzervativních novinách.
