Dušičková

Tratí, kde koleje dovířily spánek

a čekání doléhalo trpělivostí,
vítr překryly tvé prsty
baletící po trumpetě.
Těšil jsem se,
jak poznám tvůj hlas,
dědo.

Jak stárnu, zapomínám.
I na to, že mrtví nemluví.
V neavizované pikosekundě,
ve stisku síly nad objednání
objímají.

Co zazní? Plné nic.
Občas akorát takovéto…
zašustění.
„Od křídel,“ žertovalas,
babi.

Směji se s tebou.
Vím už, co bývá slyšet.
Závěs. To,
když do kupé vlétne
motýl průvodčí
a my nepotřebujem
lístek.      

Dne 2. 11. 2022 vyšlo v Konzervativních novinách.