Donutila bys mě jít do blázince.
S plastovými půllitry prohodit
aperitiv vzduchem, který letí,
letí a nedosedne. Svobodně
roven konkordu, jehož kapitán
stávkoval – dbalý odborář – proti
přesčasům a nevynechal gravitaci,
že po ní být musí
vždy a člověku
se ustoupí, když tělo zavzlykne:
„Plav. Kotvy nemáš zapotřebí.
Do hlubin náklad
vznésti! Duši vonnou skořicově. Vlahou
z rosy umbrijských skal, předtím
však vylovenou popelavým
mořím.“
Nenutíš. Nespěcháš. Sám naléhám.
Zatraceně podob svírá pařát
šílenství.
Pozor dej. Dopředu. Na záď ohlížej se.
Švindly nepostřehneš u čirého karbaníka.
Obehraje. Prohraješ. Volíš…
Volíme! Ztracenou partii, nebo jistotné
milosrdenství. Milosrdenství bláznů,
jež soudy zprošťují viny a Poslední
nadto dekoroval řádem I. třídy
pomocné.
Pochopili.
