Plzeňhaiku: Slovanský betlém

 

Anděl a hvězda

vznášejí se tentokrát

nad naším chlívem

Jednou v roce

 /psáno PROBOHA!/

Jednou v roce
zem navštívila nebe.
Ano bylo Ano, Ne Ne.

Dobrák nelitoval dobré,
stud za levoty drobné
znal svou cenu
jak den svou pěnu.

Jednou v roce
nebe navštívilo zem.
DÍK,
i kdyby nic než vjem.

Plzeňhaiku: Ruské kolo

Adventní intermezzo –

opsaný starý kruh pro

novou vyhlídku

Směry

 /psáno PROBOHA!/

Bojím se, nemohu spát.

Nedokážu znát

přísliby věčné.

Netuctové. Nekonečné.

A přece někde hvězda skrytá,

do klenby jen tak vrytá,

směry odhaluje.

A že jich tu je!

Směr k chudobnému například.

Jen hrabat není klad.

Směr dále k osamělému.

Jen splátkou Bohu svému.

K sobě ještě směr.

Mimo zkratku

z vah a měr.

Plzeňhaiku: Obcizna

 

Za obecní loukou

jednotně černil řeky

všelijak brčálový večer

Svatovítská

 /psáno PROBOHA!/

Vítej, poutníku, nelituj.

Tady spočiň. Tady stůj.

Vítej, pozdě příchozí,

v tichu, které švitoří.

Vítej, slepý,

v barevné víře,

za hřivnu bez halíře.

Vítej v hromobití plačících,

v nejvyšším letu – klečících.

Vítej. Stokrát se vrať.

Jedenkrát stačí na závrať.

Právě posté uslyšíš sebe až:

„Ne milovat se snaž.

Další návrat neslibuj.

Jen miluj.“

i tak Advent

   Když vznikala o loňském podzimu tato báseň s fotografií, měla vyjádřit člověčí pocit z tehdejší situace – nová vlna covidu, nová a nová jména nakažených i zesnulých, nejasné a vzdálené (pokud vůbec nějaké) světlo na konci tunelu. Rok pryč. Pocit je zpátky. Možná ještě silnější, poněvadž netušíme, kdy vypadne. Kdy se zas uráčí vrátit?! A to nejhorší: v rozplynutí "šerých nyní" důvěřujeme stále obtížněji, stále vzácněji, stále zjevněji v křeči. I tak začíná Advent. Jako za každého veselí. Jako za každé mizérie. S připomínkou Naděje – té tiché, té neblyštivé, pravé. Té, jejíž slunce nevyhasne, byť nás od něj zdánlivě dělí zdánlivě nerozplynutelná "šerá nyní". Požehnaný čas přeji! VP 

Šerá nyní

prošplhala se

do děr

 od

zářných

zítřků