Nesmrt v Plzni

Jak jsem na prahu Západu nepřekročil práh. Událo se.

Vycházím večer na cyklostezku v plzeňských Štruncových sadech od řeky Mže, nevidím nic. Dva, tři max. mý kroky a profrčí kolem mě cyklista-blesk… Cvočky z bundy jsem kvapně a bezděky a krátce rozcinkal výpletové paprsky kol neznámého závodníka s listopadovým soumrakem. Od srážky nás dělilo něco rekordně tenkého – štěstí. Borec se vyřítil ze tmy do tmy. Z šera do noci. Jak křehké jistoty naší existence… A téměř vše se dík staronové připomínce prazákladu v křehkosti jeví malicherné. Nejeví. Je. Je kontakt se smrtelností vichr. Vichřice rozhánějící mlžné přízraky za meze skutečného života, zpátky do skládek po utkvělostech. Po utkvělých představách, které jsou o útržcích padlých událostí. O útržcích, které domalovala (více či méně umná) zdání neboli „filmy v hlavě“. Nemáme energii, abychom se ubránili jejich projekci. A k čemu? Stačí vědět, že sedíme v kině.

Medium.seznam.cz dne 27. listopadu 2024.

17. listopad: Svoboda, vděčnost a otec Antonín

Oslavy sametové revoluce se svým podtónem se sunoucím se odstupem, jak se také přezdívá vyhasínání paměti, podobají zřetelněji a povážlivěji povinnému karu se švarnou kapelou. Jako bychom si na nevědomé úrovni připustili, že to, co naše svoboda větří, nebude možná znovuzrození.

No jo. Svoboda s námi toho času nezažívá „brnkačku“. A není divu. Jsme její dědicové. Pěkné, ale nic víc. Nic víc.

Potíž se zděděnou svobodou je táž co se zděděnou vilou: čím propastněji se generace uživatelů od generace zakladatelů vzdaluje, tím náročněji lze porozumět prvotní oběti. Tím ona (prvotní, iniciační, rodná) oběť „vyklízí“ scénu pro banality: banality provozu, banalitu komfortu i zla. Až se oběti a obětavost vůbec scvrknou na němý sten mrtvého jazyka v propadlišti – mimo dosah překladače. Až svoboda zkape – zas.

Je proti postupu výše řečené choroby k mání lék „po ruce“? Snad… Snad v příbězích těch, jejichž odhozenými ctižádostmi, rozšmelcovanými perspektivami i (ano, ovšem) prolitou krví drží doposud základy našeho zděděného domu při sobě.

Svoboda bez vděčnosti je jak svíčková bez piva: nevstřebatelná.

Knižní tip pro nácvik vděčnosti: Křížová cesta P. Antonína Huvara. Příběh kněze vězněného a mučeného bolševickými pochopy čtyřicátých až padesátých let, na něhož po propuštění číhala štítivá lhostejnost „vlastních“ lidí. Napsal František Fábry. Vydalo nakladatelství FLÉTNA roku 2024.

Konzervativní noviny vydaly dne 20. listopadu 2024.

Plzeň: Červená středa 2024

/Červená středa připomíná lidi pronásledované pro víru. Letos připadla na 27. listopad/

posvátná brána
biják promítá dnes o
clech happy endu



#CervenaStreda #RedWednesday

Dne 27. listopadu 2024 vyšlo na medium.seznam.cz.

Pozor, humor!

Humor, jak venkoncem křížem krážem vidno, akorát je zpřítomnělá budoucnost…

Plzeň: Nanebevzetí

mírnix týrnix seš

na kolenouch jedinej – 

nevosamělej

Na medium.seznam.cz vyšlo dne 10. listopadu 2024.

Plzeň: Podchod u hlaváku

 

paměť podzemí –
zkratkou v duších zabloudit
vyvoněných měst

Vyšlo dne 2. listopadu 2024 na medium.seznam.cz.