/publikováno v Konzervativních novinách dne 4. února 2022/
Starý známý uveřejnil na Facebooku status k rusko-ukrajinským vztahům. Shrnu obsah: ve sporu Ruska s Ukrajinou má se ustoupit Rusku, páč Ukrajina vždy byla ruská a neústupností vůči Kremlu si pálíme prsty, když mohla být pohoda.
Vzhledem k četnosti, se kterou obdobné formulace ojíňují „internety“ posledních týdnů (Proč asi?), dovolím si odpovědět paušálně, a to tímto sloupkem a v bodech:
1. HISTORIA MAGISTRA VITAE. Největší město západní Ukrajiny nese jméno Lvov. Založeno bylo ve 13. století. A pod něco jako nejepičí ruský vliv připadlo až s druhou světovou válkou. To už mnohem (mnohem, mnohem, věru mnohem…) pádnější historický nárok mohou vznést Maďaři na město Kassa, dnes zvané Košice.
2. VŠEHO S MÍROU – I HISTORIE. Donbas s Krymem v minulosti patřily k Ruskému impériu. No a? Horní i Dolní Lužice patřily k Českému království. No a? Alsasko-Lotrinsko Německu. No a? Alžírsko Francii. No a? Leckterý stát zahrnoval území, jež aktuálně zahrnuje jiný stát. Pakliže za spravedlivý důvod k válce shledáme vzpomínky na minulost, otevřeme Pandořinu skříňku. Z ní se na všechny světové strany rozletí „válka všech proti všem“. Ta neskončí. Teda skončí – v posledním výkřiku posledního člověka.
3. PRÁVO, BUĎ ZDRÁVO. Jako záchranu před tobogánem historizujících citečků ústících do bazénku apokalypsy vynalezl Homo sapiens sapiens mezinárodní právo. Disciplínu suchopárnou, neromantickou, bez níž by ti, drahý čtenáři, byl odepřen klid při popíjení kávy a současné konzumaci tohoto vpravdě bravurního opusu. Mezinárodní právo si vystačí s neinvenčním uznáním státu v jeho hranicích. Rusko existenci suverénní Ukrajiny uznalo Bělověžskou dohodou z prosince 1991. Uznání oficiálních hranic Ukrajiny Rusko stvrdilo podpisem Budapešťského memoranda opět z prosince, tentokrát roku 1994. Ruskem uznaná ukrajinská státní hranice pojímala a pojímá oblasti Donbasu i Krymu. Jak prosté, milý Vladimire Vladimiroviči…
4. KAPITULACE HORŠÍ PORÁŽKY. V oboru psychopatologie jsem se nehabilitoval. Přesto jsem se zásadnímu o agresorech přiučil. Kapitulace nepodporuje jejich ohleduplnost, nýbrž dravčí instinkty. Z rostoucích ústupků roste agresorův apetit a, bohužel, také síla.
.jpeg)
.jpeg)
